vydané knihy
  ediční plán
  o nakladatelství
  distribuce
  knihkupectví
  antikvariát





     Zweig, Stefan: Triumf a tragika Erasma Rotterdamského
Z německého originálu Triumph und Tragik des Erasmus von Rotterdam přeložila Věra Macháčková-Riegerová. Doslov napsal Kurt Krolop.
Brožované, 168 stran, 119 Kč, rok vydání: 1997, 1. vydání
ISBN 80-85974-28-2


  o knize
  ukázka z knihy



O knize

Boj o nezávislost
Erasmus věří - a většina s ním sdílí ten pocit-, že říšský sněm ve Wormsu, církevní prokletí a císařská klatba nadobro vyřídily Lutherův pokus o reformaci. Co zbývá, je otevřená vzpoura proti státu a církvi, noví albigenští, valdenští nebo husité, kteří budou pravděpodobně stejně krutě vyhubeni, a právě tomuto válečnému řešení chtěl Erasmus zabránit. Jeho snem bylo vtělit evangelické učení jako reformu do církve, takovému cíli by byl rád propůjčil svou podporu. „Setrvá-li Luther v katolické církvi, chci ochotně nastoupit jemu po boku,“ slíbil veřejně. Jediným škubnutím a trhnutím se však násilník navždy odpoutal od Říma. Nyní je po všem. „Lutherova tragédie skončila, ach kéž by se nikdy nebyla objevila na jevišti,“ běduje zklamaný obránce míru. Zhasla jiskra evangelického učení, zapadla hvězda duchovního světa ,“actum est de stellula lucis evangelicae.“ Nyní budou o věci Kristově rozhodovat biřici a děla, on sám věak je rozhodnut v každém nadcházejícím konfliktu ustoupit stranou, cítí se příliš slabý pro tak velikou zkoušku. Pokorně přiznává, že nemá v tak nesmírném a odpovědném rozhodování onu konečnou jistotu Boha a sebe sama, jíž se vychloubají ostatní“: Nechť jsou Zwingli a Bucer osvíceni duchem,, Erasmus není než člověk a řeč ducha nevnímá.“ Padesátiletý učenec, který již dávno prohlédl neproniknutelnost božských problémů, se necítí být povolán k tomu, aby v tomto sporu vyslovil hlavní slovo; chce tiše a pokorně sloužit pouze tam, kde vládne věčná jasnost, ve vědě a v umění. A tak prchá z teologie, ze státní politiky a z církevního sporu do své studovny, z hádek do vznešeného ticha knih, zde může být ještě světu užitečný. Zpět tedy do cely, starý muži, a zastři svá okna proti době! Přenech boj ostatním, kteří cítí ve svých srdcích boží hlas, a pracuj na klidnějším úkolu, obhajuj pravdu v čisté oblasti umění a vědy. „Byť si zkažené mravy římského kléru požadovaly mimořádných léčiv, přece mně nebo mám druhům nepřísluší opovážlivost léčit jej. Raději strpím dosavadní stav věcí, než bych vyvolal nový nepokoj, jehož směr se často zvrtne k protichůdnému cíli. Vědomě jsem nebyl nikdy nebudu vůdcem nebo účastníkem jakékoli vzpoury.“
      Erasmus se stahuje z církevního sporu zpět do umění, vědy, ke své vlastní práci. Štěkot a hádky stran se mu hnusí. „Consulo quieti meae,“ jen klid si přeje, posvátné otium umělce. Svět se však spikl proti jeho pokojnému ústraní. Bývají časy, v nichž neutralita je nezývána zločinem, v politicky vzrušených okamžicích žádá svět jasné Pro nebo Proti, luteránství nebo papeženství. Město Lovaň, kde bydlí, mu brání zachovat klid, a zatímco celé reformátorské Německo Erasma kárá, že je příliš vlažným přívržencem Lutherovým, zde ho přísně katolická fakulta osočuje a nazývá šiřitelem „lutheránského moru.“ Studenti, ve všech dobách útočný oddíl každého radikalismu, pořádají proti Erasmovi hlučné demonstrace, převrátí jeho katedru, současně se proti němu brojí z kazatelen v Lovani a papežův legát Aleander musí uplatnit celou svou autoritu, aby potlačil alespoň veřejné spílání svému starému příteli. Avšak odvaha nebyla nikdy Erasmovou vlastností, a tak dá přednost útěku před bojem jako jindy před morem, prchá nyní před nenávistí z města, v němž dlouhá léta pracoval. Starý nomád sbalí spěšně svůj raneček a a vydá se na cesty.
      „Musím dát pozor, abych nebyl roztrhán těmi posedlými Němci dřív, než Německo opustím.“ Vždycky se dostane tento nestranný muž do ohniska nejzavilejších sporů.

Erasmus již nechce bydlet v žádném vysloveně katolickém ani v žádném reformovaném městě, jen neutrální místo je pro něho osudově nejvhodnější. A tak hledá útulek ve věčném útočišti každé nezávislosti, v Švýcarsku. Basilej se nyní stává na mnoho let jeho vyvoleným městem v centru Evropy, tichá a vznešená, s čistými ulicemi a klidnými, nevzrušenými obyvateli, město, které nepodléhá žádnému válkychtivému knížeti, ale má demokratickou svobodu, slibuje nezávislému učenci vytoužený klid. Zde nalezne univerzitu a veleučené přátele, kteří jej znají a ctí, zde nalezne ochotné pomocníky pro své dílo, takové umělce, jako je jeden z Holbeinů, a především tiskaře Frobena, toho velkého mistra svého řemesla, s nímž jej již po léta pojí společná radostná práce. Horliví ctitelé mu připraví pohodlný dům, poprvé zažije ten věčný poutník v tomto svobodném a útulném městě něco takového jako pocit domova…

  zpět na začátek




Ukázka z knihy

Erasmův věnovací list Tomáši Morovi
      Erasmus
      Rotterdamský
      zdraví svého přítele
      Tomáše Mora

Když jsem se v nedávných dnech vracel z Itálie do Anglie, rozhodl jsem se, aby se celý ten čas, který bylo třeba strávit v sedle, nerozplynul v neplodném a nudném rozprávění, raději chvílemi uvažovat buď o našich společných zájmech, nebo se těšit vzpomínkami na neobyčejně vzdělané a laskavé přátele, jež jsem tu zanechal. Mezi nimi jsi mi tanul na mysli, můj More, především ty. Třeba jsem vzpomínal v dáli a na vzdáleného, přece mi bylo tak, jako bych se přítomen stýkal s přítomným. A nad naše důvěrné hovory jsem, na mou čest, nepoznal nikdy nic příjemnějšího. Poněvadž jsem tedy dospěl k názoru, že bych se měl už vůbec něčím zaměstnávat, ale přitom se ten čas zdál málo vhodný k vážnému přemýšlení, napadlo mne bavit se oslavou Bláznivosti. Řekneš asi: „Tohle ti snad vnukla přímo bohyně Pallas!“ Nuže, první podnět mi poskytlo tvé rodné jméno Morus, které je řeckému slovu Mória (jež znamená Bláznivost) tak blízké, jako ty sám jsi veškerému bláznovství vzdálen. Vlastně, podle všeobecného názoru, jsi jeho pravý opak. Dále jsem předpokládal, že toto žertovné ztvárnění mých názorů ti přijde obzvláště vhod, poněvadž míváš značnou zálibu v žertech toho druhu, to jest, pokud obsahují alespoň zrnko moudrosti - a nemýlím-li se - alespoň špetku vtipu, a poněvadž se k celému lidskému životu, tak říkajíc, stavíš s úsměvem Démokritovým: Ačkoli se na jedné straně pro jakousi zvláštní, tobě vrozenou prozíravost na hony lišíš od obecné průměrnosti, tak jsi zas na straně druhé schopen pro neuvěřitelnou vlídnost a laskavost jednat s každým a kdykoli zcela nenuceně a prostě.
      Určitě proto rád přijmeš tuto kratičkou promluvu nejen jako vzpomínku na svého druha, nýbrž ujmeš se i její obhajoby, poněvadž tobě byla věnována a patří již tobě, nikoli mně.
      Vždyť sotva budou chybět odpůrci, kteří proti mně rozpoutají bouři pomluv, že jde buď o příliš prostoduché hříčky, než aby slušely teologovi, nebo že jsou příliš ironické, než aby byly v souladu s křesťanskou umírněností, a budou vykřikovat, že křísím starou attickou komedii nebo nějakého Lúkiána a že všechno nadmíru kritizuji. Jenže koho uráží nicotnost látky (a žertovné zpracování), ať si laskavě uvědomí, že zde nejdu příkladem já, nýbrž stejně již dávno postupovali slavní spisovatelé - (vždyť před dávnými věky Homér složil svou žertovnou Žabomyší válku, Vergilius Komára a Přesnídávku, Ovidius svůj Ořech, Polykratés a jeho karatel Ísokratés napsal i chválu na Busirida, Glaukén na nespravedlnost, Favorinus na Thersita a čtvrtodenní zimnici, Synesios na pleš, Lúkiános na mouchu a na příživníky…
      A tak, uznají-li to za vhodné, ať si laskavě představí, že jsem si zahrál pro vlastní zábavu šachy, nebo je-li jim libo, že jsem jako dítě dováděl na houpacím koni. Dopřejeme-li totiž každému stavu v životě zábavu, jež je mu vlastní, bylo by spravedlivé odepřít jakoukoli zábavu všem, kdož mají zájem o vědu? Zvláště, když z kratochvilného povídání vyplynou závažné myšlenky a když se hříčky traktují tak, že si čtenář, má-li alespoň trochu důvtipu, odtud odnese podstatně větší užitek než z obsahově nezáživných a přitom na odiv stavěných děl některých spisovatelů, z nichž například jeden vychvaluje řečnictví nebo filozofii projevem po léta slepovaným, druhý oslavuje nějakého panovníka, třetí hlásá, že proti Turkům je třeba válčit, čtvrtý předpovídá budoucnost, pátý si láme hlavu nad problémy, jež ani nestojí za řeč. Jako není nic nicotnějšího než pronášet žerty o vážných věcech, tak zase není nic rozkošnějšího než se nicotnostmi zabývat tak, že vniká dojem, jako bys vůbec o žádné nicotnosti nežertoval. Mou knížku budou ovšem posuzovat jiní: přesto neklame-li mne zcela samolibost, vůbec jsem si nepočínal bláznovsky, třebaže jsem vychválil Bláznivost.
      Abych však již odpověděl na uštěpačnou výtku, že mé dílo je příliš ironické: moudří mužové měli tu výsadu, že se mohli beztrestně posmívat obecným vadám lidského žití, pokud se volnost nezměnila v bezohlednost. Tím více se podivuji za našich časů lidem jemnocitného sluchu, kteří již téměř nejsou schopni snášet nic jiného kromě honosných titulů. Ba můžeš vidět, že mnoho lidí má tak zvrácené náboženské názory, že snáze snesou i ty nejrouhavější výroky o Kristu než i ten nejnevinnější vtip na papeže nebo na panovníka, především jde-li o hmotný zájem,. Ale kritizuje-li někdo lidský život tak, že se vůbec nikoho nedotkne jmenovitě, jde, prosím o člověka, jenž zjevně ironizuje nebo spíš poučuje a napomíná? Ostatně stojí za povšimnutí, kolikrát, pro všechno na světě, kritizuji sám sebe! A dále, kdo nevynechá žádnou skupinu lidí, ten zřejmě nechová hněv vůči žádnému jednotlivci, nýbrž má odpor obecně k lidským vadám. Začne-li tedy někdo křičet, že byl uražen, dává tím najevo, že má špatné svědomí nebo zajisté strach. To svatý Jeroným se v tomto literárním druhu počínal mnohem otevřeněji a ironičtěji, protože se několikrát dokonce zmínil o jménech. Já nejen že jména zásadně neuvádím, nýbrž postupoval jsem tak zdrženlivě, že rozumný čtenář snadno pozná, že mým úmyslem bylo spíš pobavit než ironizovat. Ani jsem jako Juvenál nikde nezvířil onu skrytou sedlinu neřestí - spíš jsem se snažil pojednat o vlastnostech směšných než odporných. Konečně nemohou-li někoho ani tyto důvody uspokojit, ať si alespoň uvědomí, že vlastně je docela dobré, pokárá-li jej Bláznivost, protože dostala.li již jednou ode mne slovo, bylo třeba vyhovět jejímu charakteru. Ale proč já to říkám tobě, tak znamenitému právnímu znalci, který dovede s úspěchem obhájit i případy, jež úspěch neslibují? Buď zdráv, vysoce výmluvný More, a svou Mórii obhajuj rázně!

  zpět na začátek