|
|
|
|
|||||
|
|
|||||||
 doslov ukázka z knihyDoslov
Vzpomínka na přítele
Když se svým vzpomínáním zasedám ke stolu mlčenlivých rozhovorů, já želím přemnohého, co to tam, co nikdy nevzklíčilo na úhoru. W. Shakesperare, Sonet 30, překlad Erika A. Saudka Ve věku necelých devětapadesáti let zahynul v červenci 1963 u moře v bulharském Sozopolu divadelní teoretik a praktik, esejisticky zaměřený kritik a v neposlední řadě překladatel vzácného uměleckého posvěcení Erik A. Saudek. Vídeňský rodák pocházel po otci z Polničky u Žďáru, kam se od dětství vždy dychtivě vracel. Už záhy v rodinném prostředí, kde byli častými hosty příslušníci tehdejší české kolonie, poznal řadu literátů, s nimiž se otec, Emil Saudek, překladatel a propagátor naší literatury, hodně stýkal. Patřili k nim také Machar a Olbracht. Po přesídlení do Prahy začátkem dvacátých let studoval Erik Saudek na filozofické fakultě Karlovy univerzity bohemistiku a germanistiku. Zájem o divadlo, který si přinášel z divadelně kultivované Vídně (spolu s kritičností, školenou na břitkém dialektickém šermířství Karla Krause), upevnil v něm divadelní teoretik a komparatista Václav Tille. Snad nejvíce získal u svého otcovsky pečlivého učitele Otokara Fischera; z žáka se stal záhy Fischerovým spolupracovníkem na překladech obsáhlého výboru z Goetha. Pro výbor přeložil Utrpení mladého Werthera, Spříznění volbou, Torquata Tassa, spolu s Vojtěchem Jirátem pak Viléma Meistera léta učednická. (...) Goethem byl Erik Saudek ve svých počátcích silně zaujat. Postupně pak ke Goethovi přistoupili v jeho srdci další, aniž ho však vystřídali: Shakespeare, Conrad, Hoffmann, Keller, Kleist, barokní lyrikové, Blake (s nimi pak vždy znovu a znovu autor, kterého nikdy nepřekládal, ale jemuž jakožto protichůdci Shakespearovu rozuměl jako málokdo a jehož číst a vykládat ho nikdy neomrzelo, Lev Tolstoj). Ale zprvu mu byl nade všechny Goethe. Ještě 1. 4. 1932 mi v dopise do Olomouce takto vykládá své spinozovsky vyznívající pojetí Goethova významu pro naši dobu: "S Goethem je nám společné generační i individuelní východisko: Werther (či, chceš-li: Faust v prvotní podobě). Jeho životní úkol: Překlenout bolestný rozpor života (bez pomoci daného formálního řádu); rozřešit znova otázku všech otázek: Jak zůstanu na živu, ač nejsem tupec? A co je víc: jak vydolovat ze života čin a dílo: Krásu? Goethe rozřešil tento úkol za sebe i za svou generaci (pročež i za každou jinou wertherovskou) nikoli odpovědí lineární, nýbrž básnicky: Protrpěv svůj rozpor až do dna má sílu učinit jej samou tektonickou podstatou obrozu, jenž osvobozuje, jenž očišťuje toioutón tón pathématón (od tolikerých strastí), jež auktoru i nám dobývá lidské svrchovanosti, jenž bolestný rozpor života (aniž jej překlenuje, aniž jej neguje) přenáší do roviny hudební, abstraktní, povýšené nad všechnu skutečnou či zdánlivou nahodilost pozemského, do roviny čiré, absolutní formy. Goethův formální dualismus je nám svým posilujícím účinem, ať už právem či neprávem, evidentním podobenstvím věčně nepohnuté Jednoty transcendentální: coincidentiae oppositorum." (...) Ve vzpomínkovém pásmu nezbývá mi než omezit se na vytčení několika základních rysů tohoto básnického svazku. Na rozdíl od prozaických, částečně i dramatických textů, překládaných (zejména před válkou) na zakázku, básnické texty si Erik Saudek vybíral podle svého vkusu a jemnocitu, lze-li tak říci podle svého souznění buď s jednotlivými básníky, nebo s celými básnickými obdobími. Pětatřicet Shakespearových Sonetů, překládaných v rozmezí nějakých třiatřiceti let, patří k torzu neuskutečněného plánu shakespearských překladů. Rovněž torzem zůstaly překlady barokních básníků anglických, francouzských, španělských, k nimž měly ještě přistoupit ukázky z barokní poezie italské a nizozemské. Poměrně ucelený výbor z německého baroka, který byl součástí zamýšlené velké antologie, vydal za války psedonymně pod názvem Růže ran a s úvodem Vojtěcha Jiráta. Shakespearským sonetům se barokní básně (a to nejen ty pocházející od anglických "metafyziků") blíží svou dialektikou, rétorikou, metaforikou, konceptuální subtilností. Znovuobjevení básnického baroka, připravené vědeckými edicemi Griersonovými a Cysarzovými, souviselo bezpochyby s nástupem (i dozníváním) expresionismu; jejich filozofická příbuznost i formální podobnost Erika Saudka záhy zaujala a podnítila k překladům, do nichž vložil nejen důmysl, vynalézavost, jiskřivost, ale také rozháranost, drásavost, zjitřenost venkoncem moderní. Jako viděl kdysi spásné východisko z krize kultury u Goetha, tak je nyní nacházel u básníků 17. století, především u Johna Donna. Těsně před válkou a za války pak k tomu přistoupilo poznání, že v žalobách, výkřicích i ortelech barokní poezie německé tkví nesmírná naděje, posila, útěcha v zoufalství. V tom se věru nezklamal. V doslovu k poválečné reedici Růží ran vydal František Hrubín svědectví o tom, s jakým spontánním čtenářským ohlasem se tyto protiválečné a protityranské jinotaje setkaly. Nápadně málo (vzhledem k tradičním zálibám našich překladatelů) překládal Erik Saudek romantickou poezii, snad proto, že byl od mládí proniknut goethovstvím i s jeho překonáním romantismu. Pouhá tři jména romantiků (Blake, Shelley, Hölderlin) stojí proti třem desítkám barokních tvůrců. A z těch tří jediný William Blake mu skutečně přirostl k srdci. Svědčí o tom zmínka v dopise Fischerovi z Polničky 27. 7. 1928, v němž mu pro maličkou Evu posílá překlad Infant Joy. "Překládám ostatně stále ,Songs of Innocence and S(ongs) of Experience' a mrzí mne, že tatínek tomu (i. e. Blakeovi) nemůže nějak přijít na chuť. Co Vy si o tom myslíte?" Naproti tomu celkem cizí mu zůstal Shelley, teprve v politicky zjitřené atmosféře r. 1938 přistoupil k překladu Ódy západnímu větru. Ale ještě následujícího roku (17. 1. 1939) píše Jirátovi o Shelleyho dramatu Cenci: "To ti je úplná netalentovaná nabubřelina, úplná rakouská ,renaissance!' A jak nudné je to! To by mě zajímalo, co na tom zajímalo Fischera a co to ubohé obecenstvo, kterému se to na Vinohradech servírovalo l. p. 1922!" Do linie veršovaných taškařic shakespearských komedií zapadají dvě přeložené ukázky Morgensternových nonsensů. Ostatek (Rilke, Claudius) jsou pouhé zlomky, odštěpky celků, k jejichž zdolání se Erik Saudek nedostal. Pouhý okus zanechal také z líbezného Mörika, jehož klamně zdánlivá prostota cítění i jednoduchost faktury ho nepřestávala okouzlovat. Škoda, věčná škoda, že od nedokončeného díla odešel překladatel, který uměl rozehrát básnickou řeč do síly, ohnivosti, zvučnosti, sytosti, záře, nádhery přímo omamné. Budislav u Litomyšle 6. 3. 1965
Aloys Skoumal  zpět na začátek
Ukázka z knihy
Svatá Tereza Ježíšova Umírám, že neumírám
Mimo sebe živa jsem. Co jsem utržila ránu lásky, život svůj mám v Pánu, který je mým milencem. Co mám v srdci jeho jen, jediným se žalem sžírám: umírám, že neumírám. Touto láskou nejinak nežli jako vězně svého držím Boha zajatého, svobodna jsem sama však. Ale vidouc, já že tak svého Boha pouty svírám, umírám, že neumírám. Jak jsem tebou zkrušená, živote, a vámi, krutá železa vy, do nichž vkuta úpící je duše má! Pouhá spása tušená tak je palčivá, že zmírám proto, ach, že neumírám. Žití, odejdi a nech, nech mne, břemeno a trude! Neboť zemru-li, co zbude mimo život v radostech? Těšitelko, těcho těch, smrti, potěš mne - vždyť zmírám proto, ach, že neumírám. (úryvek) zpět na začátek
| ||||||||
vydané knihy
ediční plán
o nakladatelství
distribuce
knihkupectví
antikvariát