Nakladatelství Aurora - vydané knihy

Jerome, Jerome Klapka:Henryho svědectví

Z anglických originálů Tea-Table Talk and The Observations of Henry a The Passing of the Third Floor Back & Other Stories vybral a přeložil J. Z. Novák.
Vazané, 136 stran, 139 Kč, rok vydání: 1997, 1. vydání
ISBN 80-85974-31-2

Doslov

Spisovatel, který se neuměl "prodat"

Muž dvou knih - tak se může jevit anglický spisovatel Jerome Klapka Jerome všem těm, kteří se stále znovu a znovu nechávají hladit po duši humorem jeho Tří mužů ve člunu a Tří mužů na toulkách. Ve skutečnosti napsal knih daleko víc; v bibliografii, kterou uvádí jeho německý životopisec Walter Gutkess v knize Jerome K. Jerome. Seine Persönlichkeit und Bedeutung (Jena 1930), jsem napočítala plných čtyřicet devět knižních titulů včetně otištěných divadelních her. Sedmička je považována za šťastné číslo, sedmkrát sedm je čtyřicet devět - je to tedy číslo dvojnásob šťastné. Ti, kdo si již v tomto výboru přečetli povídku Paní Kornerová si neváží toho, co má, se nebudou tolik divit, proč tu otravuji s násobilkou.
      Vlastně by nás mělo překvapit, že se Jerome stal právě spisovatelem a novinářem. Jeho prostřední, tak neanglicky znějící jméno ho totiž předurčovalo spíše k vojenské dráze. Patřilo maďarskému generálovi Györgyi Klapkovi (1820 - 1892), aktivnímu účastníkovi revoluce 1848 v habsburské monarchii. Jeho krajané bojovali proti vídeňské nadvládě velmi udatně, leč v roce 1849 postupně podléhali náporu carských vojsk, která přišla na pomoc císařské armádě, až nakonec 13. srpna utrpěli drtivou porážku u Világose. Generál György Klapka přesto houževnatě držel pevnost Komárno do 27. srpna 1849, kdy mu byla povolena čestná kapitulace. Musel ovšem opustit monarchii. Nejprve odešel do Londýna, a tady právě vyvstává otazník. V životopisných medailóncích Jeroma K. Jeroma a v doslovech k jeho knihám se obvykle tvrdí, že generál Klapka byl blízkým přítelem rodiny, že Jeromovy rodiče často navštěvoval a dokonce šel jejich mužskému potomkovi za kmotra. O přátelství jistě není třeba pochybovat, musíme ovšem vzít v úvahu, že generál v Anglii dlouho nevydržel. Již počátkem padesátých let se přesunul do Janova a poté do Švýcar - později získal ženevské občanství. Po vypuknutí krymské války v roce 1853 ho bylo možno potkat v Cařihradě, kde marně nabízel své služby v boji proti nenáviděnému Rusku. V roce 1859, kdy se narodil anglický nositel jeho jména, formoval generál Klapka v Itálii uherskou legii, ta však nakonec do bojů proti Rakousku nezasáhla. Nemůžeme sice vyloučit, že si "odskočil" do Anglie a ujal se tam role kmotra, příliš pravděpodobné to však není. Dodejme ještě, že neúnavný Klapka chtěl škodit Rakousku i v roce 1866 za prusko-rakouské války, ale ani další uherská legie, tentokrát zformovaná ve Slezsku, se nakonec tažení nezúčastnila, poněvadž byl uzavřen mír. Ostatně již následujícího roku, tedy po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867, se z emigranta stal amnestovaný příslušník druhého vládnoucího národa v monarchii, proti jehož přítomnosti v Uhrách a následnému zvolení do říšského sněmu nesměl nic namítat ani císař pán.
      Leč vraťme se k Jeromovi, narozenému 2. května 1859 ve Walsallu ve střední Anglii (Staffordshire). Matka Marguerite rozená Jonesová byla údajně velšského původu, otec Jerome Clapp Jerome, původním povoláním architekt, působil jako laický kazatel. Jeho prostřední jméno nemělo pranic společného s uherským generálem, podle synových dohadů spíše s jakýmsi Dánem Clappem, který se vylodil se na britských ostrovech někdy kolem roku 1000 - od něho Jeromové odvozovali svůj původ. Chlapci nebylo dopřáno klidné dětství, již jako čtyřletý se stěhoval s matkou a její sestrou do Londýna za otcem, který v metropoli zkoušel štěstí jako majitel železářského obchodu. Stísněné poměry rodiny vyvrcholily jejím postupným vymíráním: počátkem sedmdesátých let ztrácí Jerome otce, krátce nato tetu a matku. Zůstává sám, je nucen zanechat studií na střední škole a vydělávat si na živobytí.
      Uchytil se u dráhy, současně však hrál divadlo s jedním londýnským souborem. Potom tři roky jezdil s kočovným divadlem po jižní Anglii, po návratu do Londýna se živil jako učitel, pak pracoval u jedné zasilatelské firmy, jejíž šéf jednoho krásného rána zmizel, v advokátní kanceláři... A v roce 1888 se oženil s Georginou Henriettou Stanleyovou.
      To již měl za sebou literární křest, či spíše ledovou literární sprchu, alespoň pokud jde o novinové referenty a literární kritiky. Jeho prvotina Na jevišti a bez angažmá (On the Stage - and Off) z roku 1885 čerpá z autorových bohatých divadelních zážitků. K Thálii si Jerome zachoval důvěrný vztah po celý život, rád pro divadlo psal a jeho hry obecenstvo většinou "chytly". V prvních desítiletích našeho století se s nimi seznámili i čeští diváci, díky překladům herce a režiséra Karla Muška, uvádějícího k nám tehdejší moderní britské dramatiky.
      Jerome se nedal odradit počátečním chladem literární kritiky a dál předstupoval před čtenáře s drobnými prozaickými útvary - črtami a causeriemi, v nichž měl posléze dosáhnout skutečného mistrovství. Navázal tak tvůrčím způsobem na dickensovskou tradici - duchovní otec pana Pickwicka totiž kdysi vstoupil do literatury Bozovými črtami (Boz byl Dickensův pseudonym). Formu črty, drobného eseje a causerie zvolil Jerome také v knížce Lenivé myšlenky lenivého chlapíka (The Idle Thoughts of an Idle Fellow, 1889). Projevil se v ní jako člověk, který před pracovní posedlostí a snahou o co nejvyšší výkonnost za každou cenu (dnes v takových případech hovoříme o workholismu) dává přednost plnému prožívání času, radosti z prostých darů života, která nemá být kalena nervozitou a spěchem. Napadne-li někoho, že Jerome měl patrně blízko k Robertu Louisu Stevensonovi a jeho Obraně zahalečů, nechť se nezalekne tohoto srovnání. Vzájemných vazeb mezi oběma spisovateli existovalo ostatně více. Právě Stevenson již koncem sedmdesátých let podnikl cesty na kánoi a na oslici po Francii a vydal o nich literární svědectví (Cesta do vnitrozemí, Putování s oslicí do hor). Jerome a jeho dva přátelé sice neměli oslici, když se vydali na lodi po Temži, zato jim byl ustavičně v patách pes.
      Kniha Tři muži ve člunu (o psu nemluvě) vyšla ve stejném roce jako Lenivé myšlenky. Literární kritiky si autor tímto dílem nenaklonil: musel tvořit ještě plných třináct let, než mu byla i z jejich strany udělena první pochvala, a to za autobiografický román Paul Kelver (1902). Zato čtenáři se s Třemi muži spřátelili okamžitě, kniha musela být vydávána znovu a znovu, a obdobně vřelé přijetí doprovázelo po deseti letech její volné pokračování, Tři muže na toulkách (1899). Autor sám byl úspěchem sice potěšen, zároveň však i poněkud zaskočen. Po letech o tom napsal: "Nezamýšlel jsem napsat zábavnou knihu, tedy zpočátku. Neměl jsem tušení, že jsem vlastně humorista. Nikdy jsem si tím nebyl jist. Ve středověku bych se byl pravděpodobně dal na kazatelskou dráhu a nechal se upálit či pověsit."
      Tři muži se objevili v době nanejvýš příhodné, neboť v devadesátých letech zaznamenáváme v Anglii rozkvět humoristické literatury, snad největší od časů Dickensova Pickwicka. Pěstují se zejména menší prozaické formy: od črty přes esej a causerii až po novelistické vyprávění. Literární historikové tuto tvorbu, pokud si jí vůbec všimnou, většinou nehodnotí příliš vysoko. Jerome, ačkoli z jeho rozsáhlého díla zůstaly v obecném povědomí pouze dvě knihy, dopadl ještě nejlépe. Ale co jeho kolegové-humoristé? Kdo dnes zná jméno Williama Wymarka Jacobse, který parodoval romány z námořního prostředí? Kdo dnes čte knihy skotského dramatika a romanopisce Jamese Matthewa Barrieho, v jehož díle se střídá něžný až sentimentální humor s břitkou satirou? Humoristický časopis Punch sice i na konci dvacátého století jakési asociace vyvolává, kdo však ví, že k jeho hlavním spolupracovníkům patřil Thomas Anstey Guthrie, píšící pod pseudonymem F. Anstey?
      Všichni tito muži náleželi ke kroužku Jeromových přátel. A jelikož přátelé mají spolu sdílet dobré i zlé, byli někteří z nich zataženi do činnosti redaktorské a vydavatelské. V roce 1892, kdy ve vzdálené Budapešti umíral generál György Klapka, začal Jerome Klapka Jerome vydávat ilustrovaný měsíčník The Idler (Lenivec, Lenoch, Zahaleč). Vlastně nic nového pod sluncem, vždyť stejnojmenné periodikum vydával v letech 1758 - 1760 Samuel Johnson, vůdčí představitel anglického klasicismu. A protože s jídlem roste chuť, od roku 1893 redigoval Jerome Today (Dnes), společenský časopis pro střední vrstvy.
      Tradice časopisů snažících se nenásilně kultivovat široké publikum a zároveň mu poskytovat ušlechtilou zábavu je v Anglii velice silná. Z konce sedmnáctého a počátku osmnáctého století působí příklad tvůrčí dvojice - Josepha Addisona a sira Richarda Steela. Tito skvělí esejisté vydávali společně The Tatler (Povídálek) a slavný deník The Spectator (Divák). V devatenáctém století romantikové typu Charlese Lamba a Jamese Henryho Leighe Hunta, vydavatele týdeníku The Examiner (Průzkumník), naplnili esej subjektivismem, silnými autobiografickými prvky, citovým a náladovým líčením různých zážitků a příhod. Právě vytříbené umění eseje a jeho další kultivace byly vždy jednou z hlavních Jeromových starostí.
      Oběma Jeromovým časopisům se zpočátku dařilo, takže spolupracovníci Lenocha pořádali každý pátek "tea party" (doslechl se o těchto londýnských pátečnících Karel Čapek?). Dobrodružství svého podnikání na poli žurnalistiky vylíčil Jerome později v cyklu volně spojených próz Tommy a spol. (Tommy and Co., 1904) - hlavní postavou je tu přes své mužské jméno dívka, která se ve světě rozhodně neztratí. Ústřední mužskou postavu, redaktora a vydavatele Petra Hopa, obdařil autor některými vlastními rysy, plně se s ním však neztotožnil. Hope je již pán v letech (Jeromovi bylo v té době přes třicet), a navíc žije jako starý mládenec. Příjmení svému hrdinovi autor jistě nevybral náhodně - hope znamená anglicky naděje. Ani závěrečná povídka této prozaické sbírky se však nezmiňuje o truchlivém konci, který časopis Dnes postihl v roce 1897 (Lenoch přestal vycházet již dříve). Proti Jeromovi byl tehdy, patrně z finančních důvodů, veden dokonce soudní proces.

      *   *   *

Do tohoto výboru byly zařazeny tři povídky z knihy Čeho svědkem byl Henry (The Observations of Henry, 1901). V roli vypravěče tu vystupuje všímavý číšník, který musí za den obsloužit stovky zákazníků. Někteří z nich chodí do jeho podniku pravidelně, takže je Henry postupně vtahován do jejich osudů. Nezůstává chladným pozorovatelem, soucítí se svými známými, toto soucítění je však naštěstí korigováno rozumem: Henry je schopen pomoci lidem i v situacích, v nichž by emoce mohly způsobit jen neštěstí (Překvapení pana Milberryho). Povídky jsou sice laděny humorně, ale v jejich ději nechybí ani opačný pól lidských citů - smutek či alespoň lehká nostalgie. Jeromův Henry pohlíží sám na sebe i na lidi ve svém okolí vyrovnaně: neopíjí se pocitem štěstí a triumfu, na druhé straně ani v těžkých okamžicích nepropadá beznaději - tak jako ani sám Jerome Klapka Jerome příslušník národa, jemuž nečiní potíže ironizovat sám sebe, nesvaloval vinu za své postavení na netečnou veřejnost. Vzpomínaje s odstupem času na úspěch autobiografického románu Paul Kelver, napsal: "Snad bych se byl stal uznávaným romanopiscem - dokonce autorem bestsellerů. Kdo ví? Jenže jakmile jsem tu něčeho dosáhl, moje ctižádost takříkajíc postupně vyprchala. Vrátil jsem se k psaní divadelních her. Když jsem teprve začínal, bylo to stejné. Moje historie se stále opakuje. Jakmile jsem dosáhl úspěchu jako humorista, okamžitě jsem zvážněl. Připouštím, že se v mém mozku cosi zadrhává - a nemohu s tím nic dělat."
      Druhá část tohoto výboru podává svědectví o autorově zvážnění. Čtyři povídky pocházejí ze sbírky Host z pokoje do dvora ve třetím poschodí (The Passing of the Third Floor Back, 1907). Titulní povídku, jejíž symbolický hrdina s podivně zakulacenými zády rozhodně není z tohoto světa, autor zdramatizoval; v této moderní jevištní moralitě vystupují na rozdíl od prozaické předlohy ještě další symbolické postavy.
      V Jeromově tvorbě nebylo nic přesně rozškatulkováno na "humor" a "tragično", úsměv se u něho často prolínal s tesknotou, či dokonce smutkem. Povídka Paní Kornerová si neváží toho, co má svědčí o tom, že autorův cit pro komiku nevysychal ani v časech "zvážnění". Kdo si však přečte povídku Láska Ulricha Nebendahla, aniž ví, kdo je autorem, sotva v tomto příběhu hrdinova sebeobětování pro rodnou obec rozpozná Jeromův rukopis. Děj se odehrává v Německu, v zemi, kterou Jerome vícekrát navštívil a kde měly jeho knihy i divadelní hry úspěch. Jeho německý životopisec Gutkess tvrdí, že sám císař Vilém jednou spisovateli osobně blahopřál. Čtenáři Tří mužů na toulkách vědí, že Jerome poznával Německo s opravdovým zaujetím, na druhé straně však ho dráždila přehnaná disciplinovanost tamějšího obyvatelstva, jeho bezmezná poslušnost vůči nejrůznějším předpisům, zákazům a nařízením, často nesmyslným.
      Když v roce 1914 vstoupila Anglie do války, přihlásil se Jerome Klapka Jerome do armády, ale ve svých pětapadesáti letech nebyl odveden. Na frontu se však přece jen dostal - jako řidič nákladního auta ve francouzské sanitní koloně. Muž, který se veškerou svou tvorbou pokoušel kultivovat mravy a vkus svých bližních, musel být těžce otřesen nelidskostí války a úpadkem morálky jak na straně poražených, tak na straně vítězů - úpadkem, který nemohl být zastaven žádnou mírovou smlouvou. Z fronty se vrátil jako přesvědčený pacifista. Po válce již humoristickou prózu nepsal, zato vydal dva sociální romány, Všechny cesty vedou na Kalvárii (All Roads Lead to Calvary, 1920) a Anthony John (1922), jimiž pokračoval v linii sociálních románů Benjamina Disraeliho a Elizabeth Gaskellové. Stačil ještě zveřejnit své memoáry nazvané Můj život a doba (My Life and Times, 1926). Zemřel na krvácení do mozku 14. června 1927 v Northamptonu.
      Za šedesát osm let života se Jerome Klapka Jerome stal svědkem četných změn ve světě a lidské společnosti. Některé byly jistě k dobrému, mnohé nikoli. Spisovatel citlivě registroval četné varovné příznaky, o nichž patrně netušil, k jak katastrofálním vyústěním povedou koncem století. Několik měsíců před svou smrtí prohlásil před svými rodáky: "Bylo to právě v zahradě, kde člověk poprvé mluvil s Bohem. Vyháníme Boha ze světa, jestliže měníme krajinu v chudinské brlohy... Jsou to tyto věci: náboženství, vzdělání, výtvarné umění, hudba, literatura, to všechno jsou důležité věci. Podnikání je velmi potřebné. Je to chléb života. Společenství se však nemůže zdárně vyvíjet pouhým podnikáním. Obec bude vzkvétat tehdy, jestliže bude dbát věcí duchovních."

Marie Štemberková

Ukázka z knihy

Paní kornerová si neváží toho, co má

"To myslím vážně," prohlásila paní Kornerová. "Mně se líbí, když muž je muž."
      "Ale nelíbilo by se ti, kdyby Christopher - tedy pan Korner - takovým mužem byl," namítla její důvěrná přítelkyně.
      "Neříkám, že by se mi líbilo, kdyby se tak choval často. Ale ráda bych měla pocit, že je schopen takový být. - Řekla jste pánovi, že je připravená snídaně?" zeptala se paní Kornerová služebné, která zrovna přicházela se třemi vejci na měkko a s konvicí čaje.
      "Jo, to se ví, že řekla," odvětila nerudně služebná.
      Služebná ve vile Acacia u Ravenscourtského parku byla nerudná neustále. Ráno i večer odříkávala i své modlitby nerudně.
      "A co on?"
      "Řek, že bude dole, hned jak se obleče."
      "Nikdo nechce, aby tu byl dřív," poznamenala paní Kornerová. "Když jsem byla před pěti minutami nahoře, říkal, že si zrovna bere límeček."
      "Teď by vám řek to samý, kdybyste za ním šla nahoru," mínila služebná. "Když jsem k němu nakoukla, lezl zrovna po čtyřech a hledal pod postelí knoflíček od límečku."
      Paní Kornerová s čajovým kotlíkem v ruce se na okamžik odmlčela. Pak se zeptala: "A říkal něco?"
      "Jestli něco říkal? Neměl komu. Já neměla čas tam stát a klábosit."
      "Já myslela, jestli mluvil sám k sobě," vysvětlovala paní Kornerová. "Copak... copak nenadával?" zeptala se dychtivě, skoro až nadějně.
      "Jestli nadával? Ale... to on přeci neumí."
      "Děkuju vám," řekla paní Kornerová. "To je všechno, Harriet, můžete jít."
      Paní Kornerová postavila kotlík s čajem, až to zadunělo. "I ta holka," řekla trpce, "i ta holka se mu pošklebuje."
      "Třeba nadával a v tu chvíli už toho nechal," mínila slečna Greenová.
      To ale paní Kornerovou neuklidnilo. "Už toho nechal! Každý jiný mužský by byl nadával dál."
      "Třeba," laskavě upozorňovala důvěrná přítelkyně, jediná, která provinilce hájila, "třeba nadával a ta holka to neslyšela. Hele, jestli měl hlavu pod postelí..."