Nakladatelství Aurora - vydané knihy

Scott-Elliot, W.: Atlantida a ztracená Lemurie (ROZEBRÁNO)
Z anglického originálu The Story of Atlantis and The Lost Lemuria přeložil Petr Pavel.
Vazané, 134 stran, 129 Kč, rok vydání: 1997, 1. vydání
ISBN 80-85974-19-3

O knize

Příběh o Atlantidě a Ztracená Lemurie W. Scott-Elliota jsou znovu vydávány jako historické dokumenty, které rozšiřují naše vědomosti o stále živých mýtech těchto potopených zemí, o nichž se traduje, že zaujímaly významné místo v historii lidstva.
Příběh o Atlantidě vyšel poprvé v roce 1896, Ztracená Lemurie v roce 1904. Následovala další vydání; obě knihy vyšly společně poprvé v roce 1925 a poté několikrát v mírně přepracované podobě.
Zápisy lóže Blavatské (zmiňované v textu) tvoří záznamy z jednání Londýnské lóže, kde H. P. Blavatská jistý čas působila. Poprvé byly vydány v Londýně (Theosophical Press) v roce 1890.

O autorovi

W. Scott-Elliot je jedním z klasických autorů teozofické tradice. Jako jeden z prvních členů Londýnské lóže Teozofické společnosti byl v roce 1899 odměněn medailí T. Subby za výjimečnou literární práci v ezoterických vědách a filozofii.
Charles Webster Leadbeater , na jehož výzkumu je tato kniha částečně založena, býval označován za "nejuznávanějšího vědce okultismu". Byl členem Londýnské lóže ve stejné době jako Scott-Elliot, s nímž se také podělil o výsledky svého pátrání ve vnitřních rovinách, včetně map a záznamů týkajících se ztracených kontinentů Atlantidy a Lemurie.

Ukázka z knihy

Chování a zvyky

Zvyky Atlantiďanů v různých epochách jejich dějin byly bezpochyby stejně rozmanité jako u všech národů tvořících naši árijskou rasu. Kolísání módy v průběhu staletí pro nás však není důležité. Následující poznámky se týkají pouze prvořadých vlastností odlišujících tehdejší, především toltécké obyvatelstvo, od dnešního člověka.
Turánskými pokusy se sňatky a se vztahy mezi muži a ženami jsme se již zabývali. Mnohoženství jistou dobu převládalo u každé podrasy. I během toltécké éry zákon povoloval dvě manželky. Mnoho mužů však mělo pouze jednu ženu. Ženy však nebyly považovány za podřadné - jako nyní v zemích, kde je mnohoženství obvyklé - a nebyly nijak utlačovány. Jejich postavení bylo naprosto rovnocenné a nadání, které mnohé z nich projevily při získávání síly vril, je mohlo dokonce nadřadit nad druhé pohlaví. Rovnoprávnost byla uznávána již od dětství, ani ve školách nebo na univerzitách nedocházelo k oddělování chlapců a děvčat při vyučování. I ve zdvojených domácnostech bývalo pravidlem, že se děti učily hledat lásku a ochranu u obou manželek svého otce. Nikdo také nebránil ženám vstupovat do vlády. Občas byly členkami rad a příležitostně se jako místní vládkyně stávaly zástupkyněmi Zasvěceného vladaře v různých provinciích.
Ke psaní používali Atlantiďané tenký list kovu s porcelánově bílým povrchem. Napsaný text také dokázali rozmnožovat - na popsaný list umístili jiný tenký kovový plát, který byl předtím ponořen do jakési kapaliny. Takto mohli pořídit libovolný počet kopií a zhotovovat knihy vázáním i velkého počtu jednotlivých listů.

Potraviny

Zvyklosti Atlantiďanů týkající se stravování a výběru potravin se od dnešních značně lišily. Jejich popis může působit odpudivě, nelze jej však vynechat. Maso zvířat obvykle odvrhovali, zato hltali orgány, které my odhazujeme. Pili teplou krev právě zabitých zvířat a vařili z ní také různé pochoutky.
      Nelze si však myslet, že neznali žádné - z našeho pohledu - stravitelnější i chutnější druhy jídel. Jedli mořské a sladkovodní ryby, i když často v pokročilém stavu rozkladu. Hojně pěstovali různé druhy obilí, z něhož vyráběli chléb a placky. Jedli také ovoce a zeleninu a pili mléko.
      Je pravda, že nepatrná část obyvatel některé odporné zvyky nikdy nepřijala. Týkalo se to Zasvěcených vladařů, císařů a zasvěceného kněžstva po celé říši - ti byli naprostými vegetariány. I císařští rádci a úředníci u dvora často předstírali, že dávají přednost "čisté" stravě, ale v tajnosti se pak oddávali odpornějším zálibám.
      Ani alkoholické nápoje nebyly tehdy neznámé. Jistou dobu byly v oblibě opravdu silné kvašené lihoviny, které však měly i natolik dráždivé a nebezpečné vedlejší účinky, že jejich požívání bylo zakázáno zákonem.

Zbraně

Válečné a lovecké zbraně se v různých epochách značně lišily. Rmoahalové a Tlavatliové si zpravidla vystačili s meči, oštěpy, luky a šípy, jimiž v nejranějších dobách lovili mamuty s dlouhou vlnitou srstí, slony, hrochy a další zvířata, například vačnatce a některé mezidruhy - napůl plazy a savce, napůl plazy a ptáky.
Výbušniny používali poměrně brzy a se značnou dokonalostí. Některé zřejmě vyráběli tak, aby vybuchly ihned při nárazu, jiné až po jisté době; v obou případech působily smrtelně jakési jedovaté výpary vypuštěné při výbuchu, nikoli střepiny. Tyto výbušniny musely v pozdějších dobách Atlantidy dosahovat značné síly, neboť jsou známy případy, kdy byla škodlivým plynem usmrcena celá skupina mužů, nad jejichž hlavami vybuchla bomba vymrštěná jakýmsi druhem praku.