|
|
|
|
|||||
|
|
|||||||
 o knize ukázka z knihy recenzeO knize
V noci z l. na 2. května 1945 opustil Martin Bormann, po Hitlerovi nejmocnější Němec té doby, bunkr pod zříceninami říšského kancléřství a prchal ulicemi dokonávajícího nacistického Berlína. Šlo mu o život: ruští vojáci byli všude kolem a také ho zadrželi. Bormann jim unikl a od té doby už ho živého nikdo nespatřil. Anglický autor Charles Whiting hovořil se všemi významnými lidmi, kteří se zapojili do některého z mnoha pátrání po "hnědé eminenci" třetí říše. Bormanna prý viděli v tuctu zemí ve třech světadílech. Nejčerstvější zpráva zní, že ho unesl syn Churchillova lékaře a korvetní kapitán Ian Fleming, tvůrce Jamese Bonda, a že Bormann strávil zbytek života v poklidném ústraní anglických hrabství kolem Londýna. Ve své knize probírá Charles Whiting půl století nepřeberných zvěstí, fám i reálných informací, z nichž vyvstává živé a pravdivé líčení osudů muže, který byl Hitlerovým stínem.  zpět na začátek
Ukázka z knihy
O čem tedy Bormann v posledním roce války přemýšlel? Není pochyby, že si byl vědom blížící se porážky Německa i toho, že krysy se už chystají opustit potápějící se loď. V dopise, který mu žena psala v únoru 1945, zřejmě jako odpověď na dopis jeho, stojí: "Můj drahý taťko - Došli jsme teď na rozcestí; všichni, kdo nemají bezvýhradnou důvěru ve Vůdce, kolísají a ztrácejí odvahu." Gerda skončila poklonou na jeho adresu: "Pamatuješ, jak nám Vůdce říkal v období bojů, že kdyby v roce 1918 existoval sbor deseti tisíc mužů pod silným a odhodlaným vedením, všechno by bylo dopadlo jinak? Dnes máme díky bohu mnohem víc skvělých mužů - a ani nejsou všichni na frontě." Ve svém posledním dopise manželce, s datem 2. dubna, měsíc před koncem, napsal: "...ale nesmíme klesat na mysli; ať přijde cokoli, my jsme se zavázali konat svou povinnost. A pokud je nám souzeno, jako starým Nibelungům, zahynout v síni krále Attily, pak půjdeme na smrt hrdě, s hlavami vztyčenými!" Počítal Bormann s tím, že půjde s lodí ke dnu? Jeho důvěrní známí soudí, že ano. Heinrich Heim, rezervovaný bývalý státní tajemník, který ho znal od roku 1929 a byl jeho nejbližší spolupracovník, dnes tvrdí: "MB neplánoval žádný útěk z Berlína. Byl naprosto loajální. Nikdy by se ani nepokusil uprchnout." Bývalý šéfredaktor nacistického deníku Westdeutscher Beobachter Schwaebe znal Bormanna od roku 1931 a uvádí praktičtější důvod Bormannova rozhodnutí zůstat v Berlíně. "Co by byl dělal bez Hitlera? Byl Vůdcův tlampač. V tu chvíli, kdy byl Adolf Hitler mrtev, byl Bormann nikdo. Vždyť koneckonců nebyl žádný politik - jen byrokrat. Z toho důvodu žádný útěk neplánoval." Tento názor sdílí Bormannův švagr Hermann Buch: "Martin se tak daleko kupředu nedíval. On patřil neodlučně k Hitlerovu každodennímu životu. Bez Hitlera neexistoval. S čím mohl v budoucnu počítat, i kdyby se byl z Berlína dostal? Bez Hitlera nebyl nic." Nicméně, když se nakonec Bormann ocitl s Hitlerem sám ze všech bývalých paladinů (až na Goebbelse), nemáme žádný náznak toho, že by tam byl hodlal umřít, ať násilnou či jinou smrtí. Ostatně i když Rusové Berlín obklíčili, existovaly pořád ještě cesty a prostředky, jak se dostat pryč, po zemi i vzduchem; a většina skupin nebo letounů prchajících z obleženého města se na západ dostala - třebaže to nebylo bez obětí. Ani jeho činy z těch posledních dnů nenasvědčují tomu, že by jednal jako člověk smířený se smrtí. V době, kdy "nedostatek čerstvého vzduchu začínal být nesnesitelný", jak sděluje adjutant generála Krebse, kapitán jízdy Gerhard Boldt, "a lidé... upadali do naprosté otupělosti", Bormann vypravoval jeden telegram za druhým na západ, zbylým velitelům v poli. Jeho chování v oněch dnech nijak nenaznačovalo, že by se byl vzdal své neutuchající vůle žít. Je pravda, že pil víc než předtím, ale to mělo nepatrný význam v hektické, chaotické atmosféře smrdutého bunkru; tam pil prostě každý. Za jedné takové pitky řekl generál Burgdorf, opilý a s tváří hněvem až purpurovou, Bormannovi: "Před devíti měsíci jsem se pustil do svého nynějšího úkolu se vší svou silou a idealismem. Znova a znova jsem se snažil koordinovat činnost strany a ozbrojených sil; zašel jsem v tom daleko, že se na mne začali kamarádi z Wehrmachtu dívat úkosem, začali mnou dokonce pohrdat. Dělal jsem všechno, abych z Hitlera a stranických předáků vymýtil tu nedůvěru k armádě, až mě nakonec důstojnická kasta Wehrmachtu prohlásila za zrádce. Dnes musím přiznat, že ta obvinění byla oprávněná, že to moje pachtění bylo k ničemu, že můj idealismus byl pomýlený, a to je ještě málo, byl naivní a hloupý." zpět na začátek
Recenze
Hon na Bormanna Každá velká událost v dějinách lidstva má svou šedou eminenci. Někoho, kdo nikým nepozorován stojí v pozadí a tahá za nitky. Pozice šedé eminence má jednu nespornou výhodu. Taková osoba má v rukou reálnou moc, není veřejnosti moc na očích, a když se něco pokazí, má relativně velkou šanci se zachránit. Když se ve svém okolí zeptáte na jména nacistických pohlavárů, dostane se vám zřejmě odpovědi typu: "Byl tam Hitler, pak ... (následuje pauza na rozmyšlení) ti dva od G, Göring a Goebbels, nebo tak nějak". Někteří z dotázaných si vzpomenou ještě na velitele SS Heinricha Himmlera . S velkou pravděpodobností však nepadne jméno jednoho z nejmocnějších mužů válečného Německa. Byl jím Martin Bormann, Hitlerova pravá ruka. Bormann byl snad nejdokonalejší ukázkou šedé eminence v dějinách. Přestože byl hned po Hitlerovi číslem dva Třetí říše (o tento post s ním mohl soupeřit snad jen již zmiňovaný Himmler), v okamžiku, kdy spojenci vstoupili do Berlína, měli k dispozici jen jedinou fotografii tohoto muže, což dávalo Hitlerovu "oku a uchu" možnost z Německa uniknout a vyhnout se tak jisté smrti. Představitelé vítězných států si brzy uvědomili, jak velká ryba jim mohla proklouznout mezi prsty (nechtěli totiž věřit tomu, že Bormann zemřel, jak tvrdili jeho společníci, kteří se spolu s ním pokusili utéct z berlínského bunkru) a rozjeli tak největší pátrací akci v historii. Nacistického pohlavára hledali špióni, lovci nacistů (v čele se slavným Simonem Wiesenthalem), novináři i dobrodruzi. Co chvíli z některé části světa přišla zpráva, že tam byl Bormann spatřen. Celý tento lov je popsán v knize anglického historika Charlese Whitinga Pátrání po Martinu Bormannovi, která má podtitul Pravdivý příběh (v originále se kniha jmenuje Hunt for Martin Bormann = Hon na Bormanna, což, alespoň podle mého názoru lépe vystihuje situaci). Vzhledem k tomu, že události popisované v knize jsou od nás vzdáleny pouhé dvě generace (a od roku 1973, kdy kniha vyšla v první verzi jen 28 let), je titul plný rozhovorů (autorových vlastních či přejatých z různých časopisů) s osobami, které měli možnost se osobně setkat s šéfem Hitlerovy kanceláře. V mnoha případech tu vůbec neplatí staré dobré rčení: "O mrtvých jen dobré". Zářným příkladem toho je věta, kterou pronesl Göring: "Doufám, že se ten bastard smaží v pekle". Titul je doplněn kratičkou fotografickou přílohou, která obsahuje fotky nacistů a lidí zainteresovaných v hledání Martina Bormanna.(...) Až na poslední straně se dozvíte, jak to ve skutečnosti s Bormannem bylo, ale to vám nebudu prozrazovat, protože bych vám zkazil požitek ze čtení této publikace, což rozhodně nechci. Kniha je velmi dobrá, obsahuje spoustu zajímavých historických fakt, které mohou zaujmout jak historiky, tak i laiky. Má tak šanci uspět i v obrovské konkurenci, která v současné době na poli válečné literatury panuje. Martin Hrabálek
zpět na začátek
| ||||||||
vydané knihy
ediční plán
o nakladatelství
distribuce
knihkupectví
antikvariát