|
|
|
|
|||||
|
|
|||||||
 z úvodu ukázka z knihy recenzeZ úvodu
...Mezi Geraldova nejvýznamnější a nejčtenější díla patří cestopisné a historické knihy o Irsku a Walesu. V Expugnatio Hibernica (Dobytí Irska) je kromě záboru samého zvěčněna i "báječnost" jeho příbuzných, kteří jsou zde zobrazeni jako hrdinové Záboru. Tento spis dobře dokumentuje Geraldovu schopnost pořádat fakta a vytvořit vyprávění plné pamětihodných portrétů, avšak jeho historická věrohodnost je zpochybněna na základě soudobých historických děl. Gerald totiž naštěstí nebyl jediný, kdo tyto irské události zpracoval -- dalším významným zdrojem je normanská báseň připisovaná Mathewu Reganovi. V Topographia Hibernica (Místopis Irska) podává popis země a jejích obyvatel, který je fascinující směsicí pronikavých realistických pozorování a zcela nepodložených zpráv z druhé ruky. Jeho dvě knihy o Walesu, Itinerarium Cambriae (Putování Walesem) a Descriptio Cambriae (Popis Walesu), jsou výsledkem jeho "křižácké výpravy" zemí v doprovodu arcibiskupa Baldwina. V nich je zaznamenáno množství pomístních faktů a podána charakteristika Walesanů 12. století. Obě jsou dedikovány arcibiskupovi Stephenu Langtonovi. Stejně tak jako v autobiografických dílech se i zde zračí autorova osobnost nejjasněji: zábavný, domýšlivý, pověrčivý a učený reformátor. Mezi jeho dalšími spisy nalézáme: De Giraldo archidiacono Menevensi (O Geraldovi, arcijáhnu St. Davidu), De libris a se scriptis (O knihách, jež jsem sepsal), Catalogus brevior librorum (Krátký seznam knih). Zlomky pojednání, dopisy a básně jsou sebrány v díle Symbolum Electorum (Znamení výběru). Také je autorem soupisu potomků své babičky Nesty. Gerald navštívil Irsko několikrát. Nejprve to bylo 1183 a zdržel se tu více než rok. Podruhé ho tam roku 1185, spolu s princem Janem a velkou brannou mocí, vyslal král Jindřich II., protože měl v Irsku hodně příbuzných a také proto, že ho považoval za "čestného a moudrého muže". Po Janově návratu do Walesu zůstával Gerald v Irsku u Bertranda z Verdunu, senešala Irska, a to až do příštího roku. V té době už materiál pro svou knihu neshromažďuje, snaží se ho spíše uspořádat. 1199 sem přijel potřetí, a to na poradu s příbuznými. Naposledy do Irska zajel roku 1204 a setrval tu asi dva roky. Pro posuzování věrohodnosti spisu Topographia Hibernica je zcela zásadní stanovit rozsah autorova putování, protože Gerald mnohá svá tvrzení spojuje s konkrétními místy a postavami. V souvislosti s jeho první návštěvou nemáme doklad, že by byl jinde než v sousedství Corku a Waterfordu. Během druhé návštěvy putoval z Waterfordu do Dublinu a to, jak se zdá, převážně podél pobřeží. Z jeho spisů vysvítá, že měl nějakou povědomost o Arklow a Wicklow, a také víme, že roku 1185 cestoval Meathem a že navštívil Kildare. Patrně byl také na Shannoně u Athlone, u Lough Ree a u Lough Derg. Ostatek země pravděpodobně nenavštívil. Topographia byla prvně předčítána arcibiskupovi Baldwinovi během sedmi nebo osmi týdnů jejich společné cesty Walesem, při kázání o křížové výpravě, počátkem března 1188. Arcibiskup se prý při jeho čtení ani trochu nenudil a byl dílem nadšen. Veřejné čtení se uskutečnilo na podzim 1188 v Oxfordu za účasti nejširší veřejnosti. Své posluchače Gerald hostil po tři dny. První den hostil chudinu z města, druhý den doktory různých oborů a třetí den rytíře a měšťany. Většina Geraldových spisů se nám dochovala jen v několika opisech. Není divu, uvážíme-li jeho ostré útoky proti mnichům: vždyť právě klášterní scriptoria (písařské dílny) jsou zdrojem všech našich středověkých anglických rukopisů. Pravý opak však platí o Geraldových irských pojednáních: rukopisů je mnoho, nejrůznější kvality i odlišného obsahu. Náš autor se tady bezpečně strefil do vkusu svého publika. Velký úspěch ho vedl k tomu, že dílo ještě mnohokrát doplnil, rozšířil a celkově vylepšil. Gerald dílo takto vybrušoval celých třicet let od roku 1194 až do své smrti 1223. Známy jsou 4 hlavní verze. Finální verze je pak dvakrát delší než původní. Tyto pozdější verze se ale bezděčně vzdalovaly od původního tématu: Irska. Autor dával na odiv šíři svého vzdělání, na něž byl, jak je zřejmé, velmi hrdý. Nevíme, jestli přece jen některé své současníky nenadchl svými teologickými, kosmologickými a dalšími vševědnými odbočkami, jisté je jenom to, že i nadále kolovalo jeho dílo také v první, faktograficky i literárně nejsvěžejší verzi. Právě tato verze, napsaná bezprostředně po návratu z Irska, je základem našeho překladu. Ze tří rukopisů, které nám uchovaly její znění až do dnešních dnů, je bezesporu nejranější a nejkvalitnější rukopis uchovávaný v universitní knihovně v Cambridge (Mm. 5,30), označovaný M, který pochází z 12. století. Geraldova latina nepřesahuje slušný průměr své doby, není zvlášť dobrá, ale ani ne úplně nesrozumitelná. Kniha byla sepsána příslušníkem rodiny FitzGeraldů, která se významně podílela na záboru Irska, a je tedy jasné, že mnohé informace, jichž Gerald použil, získal právě od svých příbuzných, což byli dobyvatelé, a nikoliv nezávislí pozorovatelé. Význam této knihy kromě toho, že je to jedna z prvních rozsáhlejších zpráv o Irsku vůbec, spočívá také v názorovém střetu životního postoje klanového Irska a obyvatel plně feudalizované rozparcelované země, jejíž nejvýznamnější knihou hned po bibli je pozemkový soupis Domesday book (Kniha posledního soudu). Gerald tedy nepodává zprávu jen o Irsku, ale také skrze hanlivý obsah o tom, co jeho dobyvatelé považovali za "nenormální". Jinak je to ovšem roztodivný soubor středověkých (po)věr, pověstí a pomluv, ale také cenných osobních postřehů a pozorování, což se nedá vždy jasně odlišit. Gerald sám považoval za nutné odpovědět svým současníkům, kteří nemohli uvěřit všemu, o čem v Topographii píše, popisem své "kritické metody" v díle Expugnatio Hibernica. Po přečtení tohoto díla je celkem zřejmé, proč se toto pojednání irským historikům a znalcům tradice silně nezamlouvalo a proč k němu zaujímali tak vášnivé postoje. Například první irský "historik", sám potomek záborníků, Geoffrey Keating čili Seathrún Céitinn (1570-1650) se v úvodu ke svému spisu Foras feasa ar Éirinn (Základy znalostí o Irsku) s Geraldem vypořádal stručně a jasně jako s "broukem, který se rád válí ve špíně", a také si stěžuje na to, jak moc je Cambrensis pro cizince stále závazný. Z prací, které se Topographií zabývají obšírněji, je třeba jmenovat nejprve dílo Apologia pro Hibernia adversus Cambri Calumnias (Obrana Irska proti nařčením Walesana) od irského jezuity Stephena Whitea (asi 1575-1647), hlavně však latinský spis Johna Lynche (asi 1599-1673) Cambrensis Eversus Vyvrácený Walesan, vydaný pod pseudonymem Gratianus Lucius, který je několikanásobně větší než sama Topographia. Zde se Geraldovo dílo stalo přímo kostrou knihy pojednávající o irské historii a tradici. Nejprve jsou tu rozebrána a vyvrácena Geraldova "nekompetentní" tvrzení a pak je vše uvedeno na pravou míru. Autor tohoto opravného díla je natolik fundovaný, že je oprávněn vyjadřovat se o Geraldovi přinejmenším stejně hanlivě jako on o Irsku. Je třeba mu ovšem přičíst ke škodě, že se nedokázal vyvarovat některých hysterických přívlastků, jež jeho vlastní schopnost kritického posouzení značně zpochybňují. Také není jasné, jestli mělo smysl takto složitě vyvracet tvrzení, která jsou absurdní na první pohled, či podrobovat je vůbec nějaké kritice, ale Lynch se chtěl zřejmě s tímto "waleským Mandevillem" vypořádat jednou provždy. Tento "topografický" spis je třeba překvalifikovat na významný pramen středověkých (po)věr a zdroj středověkého způsobu myšlení vůbec, ale to těžko mohli provést autoři, kteří jsou v zajetí národního posuzování neschopni překročit svůj omezený rámec uvažování. Proč dílo takového svérázu vydávat dnes? Topographia je, i přes svoji nespolehlivost, jedinečným pramenem k poznání středověkých irských reálií. Krom toho je nesoudnost člověka konstantní veličinou, což se v oboru "keltologie" vyjevuje velmi dobře, a proto se s podobnými díly můžeme setkat "i dnes" - jejich rozpoznání je ovšem někdy ztíženo jistou sofistikovaností, jíž byli autoři obdarováni. Snad bude čtenář sám schopen rozhodnout o reálnosti tvrzení a motivaci Geralda i jeho nástupců. Náš autor dobře znal své současníky, chtěl je pobavit, poučit, ale hlavně nenudit. Dnešního čtenáře možná zarazí násilné alegorie, moralizování, autorův neskrývaný antisemitismus, jeho misogynství a církevní fanatismus, leč takový byl autor i jeho doba. Gerald je však také schopným vypravěčem a jeho díla poskytují jedinečnou příležitost něco se dozvědět o tajemném Irsku. Snad jenom to přimělo středověké mnichy opisovat dílo protivného autora i s invektivami proti nim, a to možná přiláká i dnešního čtenáře, aby prolistoval spis o Irsku od jednoho ješitného Walesana. Daniel Samek
 zpět na začátek
Ukázka z knihy
Začíná první část Dějin a místopisu Irska
1. O poloze Irska
Irsko, po Británii největší ostrov, leží slabý den plavby na západ od britského Walesu, mezi Ulsterem a skotským Galloway je však tato vzdálenost ještě poloviční. Nicméně z obou těchto míst jsou, podle vzdálenosti hůř nebo líp, za jasného počasí docela dobře vidět první výběžky protější pevniny.Z tohoto nejzápadnějšího ostrova je to tři dny plavby na jih do Hispánie, Británie leží na východ a na západ je už jen oceán. Tři dny plavby odsud na sever pak leží největší severní ostrov Island. Irsko leží Británii podél boku tak, že ať se vypluje z kteréhokoli britského přístavu směrem na západ, pokaždé se z nějaké strany ukáže. Británie je však dvakrát větší než Irsko. Oba ostrovy leží po délce od severu k jihu. Británie je osm set mil dlouhá a asi dvě stě mil široká, zatímco Irsko lze přejít na délku od Brendanových hor ke Columbovu ostrovu, kterému se říká Thorach, za osm dní dlouhými irskými pochody, tedy čtyřicet mil denně, a za čtyři dny pak na šířku z Dublinu k Patrikovým horám a moři za Connachtem. Irsko je vzhledem ke své rozloze mnohem okrouhlejší. Británie je spíš protáhlejší a užší. Irsko je země zvrásněná, hornatá, kyprá, vodnatá, lesnatá a bažinatá. Viděl bys tu i na horách stojatou vodu, bažiny a močály až na vrcholcích strmých větrných kopců. Planiny jsou tu a tam pěkné, ale ve srovnání s rozlohou lesů malé, na pokyn přírody spíš půvabné než rozlehlé. Pobřeží leží skoro všude nízko, ve vnitrozemí se naopak vysoko zvedají všelijaké kopce a strmé hory. Nejen pobřeží, ale i vnitřní části ostrova jsou víc štěrkopísčité než skalnaté. 2. O úrodnosti půdy a o malém zrnu
Země je to šťastná, bohatá na úrodnou ornici s vydatnou sklizní. Nivy oplývají obilím, kopce dobytkem, lesy zvěří. Lépe se tu ale přece jenom daří trávě než obilí, je tu víc pastvin než polí.Sklizeň slibuje hodně zeleného, ještě víc slámy, ale málo zrna. Pšeničná zrna jsou totiž tak zakrslá a malinká, že se z nich jen stěží dají odfoukat plevy. Pole se sytě zelenají, stodoly jsou napěchované slámou, sýpky však pustnou. Co jaro počne a zplodí, co léto živí a odchová, to o žních dešťový příval stěží dovolí sklidit. Nikde totiž není víc větrných smrští, lijáků a povodní než v Irsku. Kromě jižní části ostrova s převládajícím západním větrem vládnou zemi bouřlivé severozápadní větry. Na západě jsou skoro všechny stromy na vyvýšených místech buď nakloněné nebo vyvrácené. Ostrov oplývá pastvinami a loukami, medem, mlékem a vínem. Vinice tady však nejsou. Beda ovšem mezi jinými přednostmi ostrova uvádí, že ani vinice tu nechybějí. Solinus zas tvrdí, že na ostrově nejsou včely. Bylo by snad ale přece jenom lepší, oba nechť mi prominou, kdyby jeden i druhý napsali opak. Včely tu jsou a vinice nikoliv. Ani vinice, ani vinaři tu totiž nikdy nebyli a nejsou. Zámořská vína se sem ale obvyklými obchodními cestami dovážejí v takovém množství, že stěží poznáš, že se tady víno vůbec nepěstuje a nesklízí. Posílá je sem štědře ze svých bohatých zásob Poitou a Irsko se mu za to rádo odvděčí kožešinami a kůžemi domácích i divokých zvířat. V Irsku jsou jako jinde medonosné včely. Myslím však, že by jich bylo ještě víc, kdyby se nemusely vyhýbat hořkým a jedovatým tisům, které se na ostrově rozrůstají do celých lesů. Je docela dobře možné, že v Bedově době na ostrově snad nějaké vinice byly, a také se říká, že včely přinesl do Irska svatý Dominik z Ossory, dlouho po Solinovi. Nebylo by mimochodem divu, kdyby tito autoři občas sešli z cesty pravdy, neboť nic z toho, o čem psali, neviděli na vlastní oči a ten, od koho jejich informace pocházela, byl daleko. Jedině tehdy se stane na pevném dně pravdy, když vypravěč a svědek události je jedna osoba. 17. O ostrově Thúlé, který je velmi slavný na Východě, zatímco na Západě ho vůbec nikdo nezná
Je divné, že Thúlé, která je prý nejzápadnější ze všech ostrovů, znají na Východě všichni nejen podle jména, ale i vědí, jak vypadá, zatímco na Západě je zcela neznámá.Solinus zmiňuje Thúlé jako nejposlednější z mnoha ostrovů kolem Británie. Říká, že za letního slunovratu tam není noc a za zimního zase žádný den. Nejde o jméno, to může znít jakkoliv, jde o to, že žádný západní ostrov neodpovídá tomuto popisu. Na dalekém severu ovšem slunce kroužící kolem Raka několik dní a nocí nepřetržitě obchází při okraji země, přesto stále zůstává nad obzorem. Když pak slunce krouží kolem souhvězdí Kozoroha, jako by jeho milou zář na stejný počet dní pohltily chladné kraje při jižním pólu. 18. O Tanci obrů, přeneseném z Irska do Británie
Kdysi dávno byla v Irsku veliká hromada kamení, které se říkalo Tanec obrů, protože ji sem přinesli až z odlehlých krajů Afriky obři a navršili ji s nepředstavitelným důmyslem i silou podle jedněch na hoře u Kildare, podle druhých u Ophely poblíž hradu Nas. Je opravdu s podivem, jak bylo vůbec možné snést na jedno místo takové množství neuvěřitelně obrovských balvanů a ještě je vztyčit s takovým umem, že na velikých a vysokých kamenech spočívají kameny o nic menší. Zdá se, jako by visely ve vzduchu a nepodpíraly je ani tak kameny pod nimi jako umění tvůrců.Podle Britských dějin král Britonů Aurelios Ambrosius nechal tyto kameny s Merlinovou božskou pomocí převézt z Irska do Británie a na paměť tohoto velkolepého podniku je dal stejně důmyslně sestavit na místě, kde pod zákeřnými saxonskými dýkami zhynul v rozpuku mládí výkvět království, jinž padl za oběť hanebným zbraním, předstíranému míru a nedbalosti stráží. zpět na začátek
Recenze
Středověký průvodce Irskem zaujme, pobaví i poučí
Vydání Dějin a místopisu Irska Geralda z Walesu je událostí v několikerém ohledu. Kromě toho, že se českým čtenářům po delší době dostává do rukou nový překlad většího středověkého díla, jde patrně o vůbec první seznámení s tímto autorem...Jak napovídá jeho přídomek, pocházel Gerald z významného normansko-waleského rodu, který se podílel na záboru Irska anglickým králem. Gerald studoval v Paříži, působil ve službách anglického krále, jemuž věnoval tento spis, prosazoval zájmy Walesu proti anglickému kléru a jako vysoký hodnostář se aktivně účastnil církevních reformních snah na přelomu 12. a 13. století. Aby prosadil své politické zájmy, putoval nejednou až do Říma za papežem, jenž si vážil jeho reformních spisů. V kolonizovaném Irsku strávil střídavě a za různých okolností asi pět let ze svého rušného života a napsal o této zemi knihu, jež putovala středověkou Evropou... České vydání tohoto spisu je jedinečné i tím, že jde o první překlad autentického pramene o středověkém keltském Irsku. Text patří k nejstarším rozsáhlejším zprávám o této zemi a živě nás uvádí přímo do středověkého světa.... V tomto "roztodivném souboru středověkých (po)věr, pověstí a pomluv, ale také cenných osobních postřehů a a pozorování" před čtenářem vyvstává živý svět vzdělaného středověkého člověka. Literární styl díla s jeho alegoriemi, moralizováním a církevní zaujatostí je velkolepým obrazem vidění světa jak Geralda z Walesu, tak jeho doby. Proto je pro nás tento spis významným pramenem středověkých pověr i zdrojem informací o středověkém myšlení vůbec. V dnešní době, která před velkými politickými dějinami dává přednost poznávání minulé každodennosti, zkoumání "mentalit" a mikrohistorii, má toto dílo velkou šanci na mimořádný čtenářský ohlas: poutavě zabaví, přiblíží středověké myšlení a přináší mnoho zajímavého o tajemném Irsku. Uveďme ještě, že čtivý překlad je doplněn informačně hodnotným úvodem, zasvěceným poznámkový aparát, bibliografií jak prací o Geraldovi z Walesu, tak děl zmiňovaných v úvodu a v poznámkách. Takhle poctivá redakční práce zasluhuje pochvalu. Tomáš Hermann
Mladá Fronta DNES, 18. 9. 1998 zpět na začátek
| ||||||||
vydané knihy
ediční plán
o nakladatelství
distribuce
knihkupectví
antikvariát