vydané knihy
  ediční plán
  o nakladatelství
  distribuce
  knihkupectví
  antikvariát





    
Poe, Edgar Allan: Krajina stínů
Z anglických originálů vybral a přeložil Ladislav Šenkyřík. Autoři doslovů: Michal Peprník, Otto M. Urban.
Vázané, 368 stran, 275 Kč, rok vydání: 1998, 1. vydání
ISBN 80-85974-44-4


  o knize
  o autorovi
  ukázka z knihy




O knize

Podoby Edgara Allana Poea (1809-1849)
Poe miloval hádanky a šifry. V časopisech, jež redigoval, zavedl dokonce rubriku pro zašifrované zprávy, které mu posílali čtenáři. Vyluštil všechny až na jednu jedinou, o níž prohlásil, že ani rozluštit nejde. Tou byl, řekl bych, on sám. Klíč k vlastní osobnosti nám nezanechal. Deník si nevedl, v dopisech se často účelově stylizoval. Dalo by se říci, že nám spíše odkázal tlustý svazek klíčů bez označení, z nichž mnohé jsou falešné - a tak každý čtenář a kritik má tendenci použít svůj univerzální klíč: co kritik, to Poe. Psát o Poeovi znamená více než u jiných autorů psát o sobě. "Každý svého Poea", nazval příznačně svůj doslov Marcel Arbeit ve výboru poezie E. A. Poea Bludná planeta (Čs. spisovatel 1991). Každý si tvoří Poea k obrazu svému, Poe slouží jako forma, do níž se vyléváme. I já tedy píši s vědomím, že navzdory všem snahám o to, abych si udržel uctivě kritický odstup od autorovy osobnosti a díla a mohl zachytit rozmanitost a rozporuplnost jeho stylizací a podob, stejně nakonec spadnu do jámy, kterou mu kopu, a stanu se zajatcem temného prostoru, jenž se postupně stlačuje na rozměr hrobky, v níž kyvadlo ukrajuje kus po kuse z vyměřeného času, až se stěny prostoru srazí a zhroutí do sebe, přesně v duchu jeho kosmogonické teorie o roztahování a smršťování vesmíru.
      Při zkoumání biografického materiálu nás jistě zarazí, kolik různých podob má Poe ve výpovědích současníků. Snadno bychom tedy mohli podlehnout pokušení zpochybnit objektivnost těchto svědectví. Je však ještě jedna možnost: jestliže se výpovědi očitých svědků o Poeovi navzájem vyvracejí, nemusí to znamenat, že si někdo vymýšlí či bezděčně fabuluje, veden tou či onou obecnou představou o Poeovi, nebo že se mýlí. Rozporuplnost svědectví může totiž také vypovídat o rozporuplnosti a proměnlivosti povahy autora, který se choval podle toho, v jakém duševním rozpoložení nebo v čí společnosti se zrovna nacházel. A tak mohou mít pravdu ti, kdo tvrdí, že Poe byl zdvořilý, okouzlující, tichý, sympatický člověk, stejně jako ti, kdo ho popisují jako nespolehlivého, nevyrovnaného, hysterického podivína a notorického lháře, který nedokázal vyjít ani s nejbližšími přáteli. Zdá se, jako by měl proteovskou či chameleonskou povahu. Svědkové se nemohou shodnout ani na barvě očí, jako by se Poe dokázal podivuhodně proměňovat i fyzicky. Jedni tvrdili, že měl modré oči, jiní zase, že šedé, další opět, že oříškově hnědé. Vzhledem k proteovsky měnlivé povaze tohoto génia americké literatury 19. století se nelze spoléhat ani na slova autora samého. V témže dopise byl schopen zastávat s absolutní jistotou naprosto protichůdné názory, např. v dopise paní Gove Nicholsové vysvětloval, že tvoří z duševní nutnosti, aby uspokojil svůj vkus a lásku k umění. Sláva pro něho nic neznamená. Pak ale vše popře jediným výkřikem, že miluje slávu a že by pro ni udělal cokoliv, "Žádný člověk doopravdy nežije, dokud není slavný!"
      Nejen že Poe jako milovník mystifikací některé romantizující pověsti o sobě nevyvracel, ale sám různé mystifikace a dezinformace ještě vypouštěl do oběhu. Např. uváděl falešná data narození: místo roku 1809 udával rok 1811, či dokonce 1813, aby zřejmě více vynikly jeho básnické prvotiny, o nichž tehdy osmnáctiletý autor tvrdil v předmluvě ke své první básnické sbírce Tamerlán a jiné básně (Tamerlane and Other Poems. By a Bostonian, 1827), že je napsal před dovršením 14 let. Jindy zase místo jednoho roku stráveného na univerzitě v Charlottesvillu (University of Virginia) uváděl tři roky.
      Když čteme jeho příběhy o vražedné posedlosti, šílenství, návratu z mrtvých nebo pohřbení zaživa, nutně se nám derou na jazyk otázky, zda se ocitáme v autentickém vnitřním světě autora, zda ho v tomto přízračném, vyšinutém světě můžeme potkat, za kterými postavami se skrývá? Skrývá se za chorobně přecitlivělým estétem Roderickem Usherem z povídky "Zánik domu Usherů" (The Fall of the House of Usher, 1839), jehož hypersenzitivní smysly už snášejí jen jemnou hudbu strunných nástrojů? Usher dokonce slyší, jak se jeho sestra pohřbená zaživa hýbe v rakvi, i když byla uložena hluboko do podzemní hrobky rozpadávajícího se rodinného sídla, jež už drží pohromadě podobně jako jeho mysl jen silou tradice, silou setrvačnosti utkvělého bytí, bytí bez pohybu, které se odráží samo v sobě. Zrcadlí tato křehká architektonická rovnováha Usherova světa i autorovo soukromí? V povídce tato relativní rovnováha trvá jen potud, pokud jsou obě dvojčata, Roderick a lady Madeline, psychicky i fyzicky do sebe zaklesnuti jako tělo a odraz v zrcadle, avšak v okamžiku, kdy je jeden prvek oddělen od druhého, kdy vypadne třebas i jediný kámen, stavba se hroutí a propadá do hlubin.
      Nebo máme vidět autora v postavě vypravěče, který je účastným svědkem a fascinovaným návštěvníkem tohoto temného gotického světa, z něhož s děsem v očích prchá, zatímco prostor se za ním hroutí a trosky hrdého paláce vědomí pohlcuje hladina nevědomí?
Nebo máme hledat Poea v mátožných vypravěčích povídek "Ligeia" (1838) či "Morella" (1835), kteří jsou zbaveni vůle jako v tíživém snu a ocitají se ve vleku svých nadpřirozeně silných milenek a manželek, jež dokážou prolomit zeď dělící svět nebytí od bytí, ať už ve světě masochisticky vybičované fantazie, či nadpřirozené nebo paranormální skutečnosti? Máme ho hledat v poblouzněném romantikovi v povídce "Brýle" (Spectacles, 1844), jehož slepota (krátkozrakost) propůjčuje jeho fantazii křídla, takže je schopen ve své prababičce vidět ztepilou krásku?
      Tyto typy postav a vypravěčů (přecitlivělý estét, romantický snílek, reportér psychodramatu vyšinuté mysli) však zdaleka nevyčerpávají bohatý rejstřík Poeových stylizací, jak názorně dokazuje tento výbor povídek. Umožňuje nám spatřit i méně známé podoby Edgara Allana Poea - Poea jako satirika burleskního stylu, který si bral na mušku literátské manýry své doby: pseudointelektualismus a zálibu v senzacích všeho druhu, což ostatně k novinářské praxi neodlučitelně patří. Pseudointelektualismus se projevoval zálibou v citacích klasiků i obskurních autorů v jejich mateřském jazyce, aby mohl čtenář užasnout nad impozantní šíří vzdělání autora. Podobnému účelu sloužily i francouzské fráze a idiomy. Názornou ukázkou této méně známé autorovy vyprávěcí polohy je povídka "Kterak psáti článek pro Blackwood" (How to Write a Blackwood Article, 1838, 1845), kde Poe s velkou chutí zesměšňuje styl autorů kolem skotského časopisu Blackwood's Magazine, který se těšil velké oblibě na obou stranách Atlantiku. Poe parodoval nejen jiné autory, ale dokonce i sám sebe. Často měl ve zvyku napsat na stejné téma vážnou povídku a potom její komickou variantu.
      Poea satirika vhodně doplňuje ,literární konstruktér', který v důrazu na formální aspekty tvorby a řemeslnou dokonalost předjímá kritickou školu formalismu. Stačí si připomenout slavnou "Filosofii básnické skladby" (The Philosophy of Composition, 1846), kde Poe boří mýty o jakékoliv autobiografičnosti či hlubokomyslnosti svého díla. Předkládá nám oslnivou antiromantickou koncepci tvorby jako mechanického, racionálního procesu volby a kombinace vhodných prostředků, které jsou už předem dané. Proces výběru a kombinace se řídí zamýšleným účinkem. Oproti romantickému obrazu umělcova nitra jako překypující fontány či byronovské sopky se Poe přihlašuje k aristotelovské organické jednotě děje a oprašuje v zásadě klasicistní model tvorby. Lze mít oprávněné pochybnosti o tom, zda nás Poe nevodí za nos, zda opravdu psal "Havrana" (The Raven, 1845) systematicky krok za krokem, čistě racionálním způsobem, protože toto pojednání vzniklo až po fenomenálním úspěchu básně, která mu takřka přes noc získala místo mezi uznávanými osobnostmi americké poezie a otevřela mu cestu k výnosné přednáškové činnosti.
      Obratná ruka konstruktéra i zdravý rozum se uplatňují v důmyslně vypointovaných povídkách s racionálním rozuzlením "Brýle" (1844) a "Smrtihlav" (The Sphinx, 1846). Ne nadarmo je Poe považován za otce moderní detektivky. Byl to on, kdo vytvořil předobraz chladného analytika Sherlocka Holmese a zavedl základní konvence žánru: natvrdlý parťák geniálního detektiva, kterému se musí brilantní postupy dedukce po lopatě vysvětlit, neschopná policie, která je na falešné stopě a zatkla nebo podezřívá nevinného, a konečně záhada uzamčeného pokoje.
      Jestliže Poe v těchto dvou povídkách úspěšně problematizoval romantizující emotivní vidění skutečnosti, kdy jedinec vidí to, co chce vidět či co mu leží na mysli, pak v povídce "Fakta o případu monsieura Valdemara" (The Facts in the Case of M. Waldemar, 1845) využívá jiného vypravěčského postupu - stylizuje vypravěče do role vědce, který s puntičkářskou přesností suše popisuje podivuhodný experiment a smývá tak hranici mezi beletrií a populárně naučnou literaturou. Povídka oplývající odbornými termíny a odkazy se tak stává "mystifikací", žánrem, který se těšil velké oblibě u autorů okruhu populárního senzacechtivého edinburského časopisu Blackwood's Magazine. Závěrečná odpudivá scéna urychleného rozkladu těla nám může připomenout ještě daleko makabróznější scény u britského autora přelomu 19. a 20. století Arthura Machena.
      Z temného pozadí mistrova díla vystoupí i další Poe - mystik, který hovoří o těžkosti lidského údělu jazykem symbolů a tíživých, dekadentně melancholických obrazů, vypovídá o touze po absolutní kráse, jež ani nemůže být z tohoto světa. Ostatně ani ta nejnádhernější přírodní scenérie se nevyrovná kultivované krajině básnické imaginace, kde není místo pro tlející listí, plevel, změť větrem ulámaných větví a říční nánosy, tak jako v klasicistních parcích 18. století. S mystikem a architektem snových krajin kráčí ruku v ruce romanticky vykořeněný samotář.
      "Můj život byl až dosud jenom pouhý vrtoch - impuls - vášeň - touha po samotě - opovržení vším, co mě obklopuje - a upřímná touha po budoucnosti," napsal v dopise přednímu americkému básníkovi té doby, Jamesi Russellu Lowellovi. Tento motiv vlastní výlučnosti se táhne jako černá nit od samého počátku jeho životní dráhy:

      Od dětských let já nebýval
      jak ostatní; já nevnímal
      co ostatní; já nepoznal
      vášeň či cit, jež druhé rval.

      Podobný tón zaznívá i v patetické osamělosti postavy Římana ve fantaskní báji "Mlčení - Bajka" (Silence - A Fable, 1838, 1845). Ten sice dokáže unést s hrdinským odhodláním přízračnou jinakost pouštní krajiny někde v Libyi, ale když zlomyslný démon způsobí, že všechny zvuky i nesrozumitelný šepot krajiny utichnou, hrdina absolutní ticho a oněmění přírody neunese a uprchne.
      Poe možná vykukuje i pod maskou démona, kterému je lidský úděl jen pro smích, protože ho neváže čas ani prostor. Může se smát i z hrobu, kam po skončení svého vyprávění seskočil. I Poe se dovedl smát, přestože si jeho groteskního smyslu pro humor kritika příliš necenila, na rozdíl od rafinovaného využití ironie. Považují-li však někteří kritikové romanticky exotické prózy "Mlčení" i "Dostaveníčko" (The Visionary, 1834; The Assignation, 1845) za parodie na tajemně exotické prózy Thomase Moora, ocitají se v nebezpečí, že připraví Poea o jednu z jeho dalších podob. Věřím, že své "existenciální" kusy psal se vší vážností. Je však pravděpodobné, že se jeho analytický intelekt po napsání takové povídky zalekl vážnosti tónu, distancoval se od niterné projekce a nasadil si bezpečnější masku ironie. Poe byl schopen zlehčovat nebo dokonce i parodovat díla, kterých si nejvíc považoval - "pták porazil brouka", komentoval lakonicky obrovský úspěch básně "Havran", narážeje na svou nejpopulárnější povídku "Zlatý brouk" (The Gold-Bug, 1843).
      Nedá se však říci, že by samota byla jeho životní úděl, či něco, po čem doopravdy toužil. Poe o samotě žít nechtěl a ani to nedovedl, potřeboval rodinné zázemí, jež nakonec našel u své tety, paní Clemmové a půvabnéé sestřenky Virginie, s níž se v roce 1836 oženil, přestože jí ještě nebylo ani čtrnáct let. Hrozilo totiž, že teta Clemmová pošle svou dceru k příbuzným, aby ochránila její dobrou pověst. Byla to jistě zvláštní rodina, kde obě ženy zřejmě hrály dvojí roli - krásná mladičká sestřenka Virginie mu byla mladší sestrou i zbožňovaným idolem éterického ženství, zatímco teta Clemmová zastupovala matku i praktickou roli manželky coby hospodyně a strážkyně domácího krbu. Byla to praktická paní Clemmová, a ne Virginie, jež obcházela redakce s Poeovými příspěvky, a máme-li věřit jejím slovům, vysedávala s ním v jeho pracovně třeba i do čtvrté hodiny ranní, protože Poe nesnášel samotu, a v pravidelných intervalech mu vařila kávu.
      Jestliže Poe sugestivně zdramatizoval touhu po ideální lásce, jež byla ale spíše splynutím duší a střetem silných myslí, poukázal i na nebezpečí osudové lásky. Ambivalentnost takového vztahu mistrně rozehrává povídka "Morella", v níž vypravěč přijímá lásku jako skličující a dusivé břemeno a smrt své výjimečné ženy vítá jako úlevu. Doopravdy ji dokáže milovat jen v její nepřítomnosti. Potřebuje si ji přesadit do imaginativního prostoru - zpřítomní si ji v dceři, která jako by matce z oka vypadla: jako by byl schopen milovat jen metaforu Morelly, a ne Morellu samotnou. Dokonce ani povídka "Ligeia", v níž se realizuje vypravěčova posedlá touha po návratu předčasně zemřelé manželky, geniální Ligeiy, nekončí harmonickým souzvukem šťastného setkání milenců rozdělených smrtí. Dramatický závěr stupňuje spíše atmosféru hrůzy než roztouženého očekávání návratu zemřelé. Povídka končí jako přetržená nit, nevíme, co bude následovat, neboť bránou těla se prodraly na svět temné síly démonické vůle. Na druhé straně to vše může být pouhou halucinací zjitřené mysli vyšinutého vypravěče. Tuto ontologickou ambivalentnost, s kterou často pracovali romantičtí autoři, Poe dovedl k technické dokonalosti, což také svědčí o míře odstupu, který byl schopen udržovat od svého díla.
      V básni "Havran" nebo "Annabel Lee" (1849) už nelze vrátit mrtvou ženu zpátky do života, spojení lze navázat a udržovat jen v mysli vypravěče, a to ještě za cenu utrpení a melancholického bytování ve stínu havrana. Vzdát se bolesti by znamenalo zapomenout a zapomenout znamená definitivní konec ideální lásky. Poe však netoužil žít ve stínu havrana. I když se jeho zdravotní a psychický stav začal po smrti jeho ženy Virginie prudce zhoršovat, necelý rok po její smrti už hledal lásku u jiné ženy, dokonce se ucházel hned o dvě najednou.
      Ale nesuďme ho příkře. Poe měl těžký, krutý osud. Po otci mu kolovala v žilách neklidná irská krev. Jeho dědeček byl národní hrdina, jako zámožný kolář půjčil americké vládě za americké revoluce 40.000 dolarů a byl jmenován pomocným ubytovacím generálem revoluční armády. Velký hrdina americké revoluce, francouzský generál Lafayette, který byl za napoleonských válek vězněn v olomoucké pevnosti, při své poslední návštěvě Ameriky políbil půdu hrobu Poeova dědečka a řekl: "Ici repose un coeur noble."
      Málokoho potkalo tolik osobních ztrát jako Poea. V prvním roce života ztratil otce, který záhadně zmizel, jako by se do země propadl. Nebyly mu ani tři roky, když mu zemřela i matka, nadaná herečka anglického původu. Jako by to nestačilo, ztratil i nevlastní matku, která ho zřejmě měla ráda jako vlastního, snad i proto, že byla bezdětná. S otčímem Allanem se rozešel ve zlém - ten na Poea tak zanevřel, že mu jako jedinému ze všech nemanželských dětí neodkázal ani vindru. Když si Poe konečně našel náhradní rodinu v tetě Clemmové a její dceři Virginii a dostavily se i literární úspěchy, osud udeřil znovu: v roce 1842 uprostřed zpěvu Virginii praskla céva v krku a její bělostné šaty se zbarvily krví. Začalo pomalé umírání a Poeův postupný duševní rozklad. Těsně před smrtí mu Virginie údajně slíbila, že bude jeho andělem strážným a bude ho chránit před zlými myšlenkami; má jenom natáhnout ruce a ucítí ji nad sebou. Po její smrti se v roce 1847 u Poea ještě stále střídaly světlé a slabé chvilky, byl schopen přednášet pro dva tisíce posluchačů, ale periody mentální dezorientace přicházely stále častěji.
      Poe následoval Virginii za dva roky. Našli ho ležet v bezvědomí na ulici East Lombard Street v Baltimoru před volební místnosti. 7. října roku 1849 po čtyřech dnech deliria zemřel v místní nemocnici. Podle Poeova lékaře doktora J. J. Morrana jeho poslední slova zněla: "Lord help my poor soul!" Na jeho pohřeb přišli čtyři lidé, z toho dva příbuzní.
      Ale ani po smrti ho smůla neopustila. Jeho literární pozůstalost byla svěřena do rukou editora Rufuse Griswolda, který se zapsal nesmazatelným inkoustem do historie jako redakční hyena. Nejen že vylíčil Poea v těch nejhorších možných barvách, ale údajně zničil část korespondence a některé dokumenty zfalšoval či upravil tak, aby Poeovi co nejvíce uškodil. Kromě toho, že s ním měl nevyřízené účty za Poeovy kousavé výpady proti Griswoldově kritické a editorské praxi, nemohl asi odolat pokušení učinit z Poea literární postavu jako vystřiženou z jeho morbidních psychologických hororů. Griswold poznamenal i recepci Poea v naší zemi, protože první článek, který vyšel o Poeovi v roce 1856 v časopisu Lumír péčí Edmunda Břetislava Keizla, převzal biografické informace z Griswoldovy komentované antologie Standard American Authors (Leipzig 1956). Griswoldova dezinterpretace Poea ovlivnila do jisté míry i první samostatnou českou studii o Poeovi "Poe a jeho báseň Havran", jejímž autorem nebyl nikdo menší než náš mistr novely tajemství Jakub Arbes. Vycházela na pokračování v časopisu Květy v roce 1871.
      Poe však sám nebyl bez viny. Že pil, o tom není pochyb, i když někteří jeho známí tvrdili, že ho nikdy neviděli opilého. Více je však těch, kdo hlásili, že byl "opilý jako indián" nebo že v opilosti "řádil jako démon". Alkohol mu značně zkomplikoval život, kvůli pití přišel o nejedno výhodné místo redaktora. Na druhé straně existuje řada důkazů o tom, že nepil soustavně, už také z toho důvodu, že jako redaktor byl zavalen prací a alkohol mu způsoboval vážné zdravotní potíže. Zdá se také, že měl sníženou fyziologickou odolnost vůči alkoholu.
      Na rozdíl od prokletých básníků Poe zřejmě nepil, aby uvolnil své tvořivé síly, ale aby unikl depresím a často skličující materiální bídě. Možná ale pití bylo pro něj formou sebedestrukčního programu. Poe sám tento povahový rys nazval démonem perverzity, tj. formy nutkavého jednání destruktivního charakteru. Možná že to bylo důvodem, proč přátelství s předním literátem tzv. novoanglických brahmínů (tj. učených básníků) Jamesem Russellem Lowellem nepřežilo osobní setkání v New Yorku roku 1845 - po této jediné schůzce Lowell Poea jako člověka a přítele odepsal. Poe měl možná zase jenom smůlu, protože byl zrovna ten den indisponován, i když na druhé straně není vyloučeno, že Lowell ztratil o Poea zájem, protože vycítil, že mu už nelze pomoci a že ho pomalu, ale jistě vsakuje destruktivní vír psychického Maelströmu. I jiní lidé si všímali, že z Poea vyzařuje něco, co je zneklidňuje a odpuzuje. Thomas Wentworth Higginson, významný literární editor šedesátých a sedmdesátých let 19. století, velitel prvního černošského pluku v americké občanské válce a též neúspěšný mentor Emily Dickinsonové, si poznamenal zajímavý dojem ze setkání s Poem - "má takovou tvář, kterou nikdy nelze bezpečně milovat". Slavný sensibil a dobrý Poeův známý Andrew Jackson Davis prohlašoval, že vidí před Poem jeho "dokonalý stín, jako by měl za každých okolností slunce v zádech, takže to vypadalo, jako by kráčel v temné mlze, kterou sám vytvářel".
      Poe měl nejen své stinné, ale i světlé stránky, jak zdůrazňují jeho přátelé. Byl to dokonalý a okouzlující kavalír, s podmanivým melodickým hlasem, vzpřímeným vojenským držením těla a melancholickým výrazem v očích, který se však vždy rozjasnil, když potkal někoho, koho měl rád. Nebyl to žádný chorobný, chatrný dekadent. Podobně jako Byron nebo náš Mácha měl dobrou fyzickou kondici, byl dobrým chodcem, vynikajícím plavcem a pravidelně cvičil.
      Po smrti se na Poea snesla lavina pomluv a očernění. Ještě za svého života si coby ostrý a nesmlouvavý kritik vysloužil přezdívku Tomahavkový muž nebo Literární Komanč a nadělal si hodně nepřátel. A protože každá společnost prahne po skandálech a pomluvách, není divu, že Poe byl démonizován a že jej kromě alkoholismu obvinili i z narkomanie (což se neprokázalo), z nekrofilie, z perverzního vztahu k sestřenici Virginii, kterou si vzal coby čtrnáctiletou dívenku a údajně ji dohnal k předčasné smrti. Další impuls k odkrývání patologických rysů jeho tvorby a osobnosti daly freudiánské studie. Marie Bonapartová ho označila za sadonekrofila. Jiný freudiánský kritik prohlásil, že "pokud Poeovi nerozumíme, můžeme si jenom gratulovat, neboť kdybychom mu porozuměli, byl by to jenom důkaz naší abnormality".
      Poe byl tedy vyhoštěn na periferii literatury jako autor příliš exkluzivní nebo zase příliš populární, a tudíž neseriózní, jako příliš morbidní, dekadentní, nemorální, málo americký a příliš evropský. Poe se vrátil do Ameriky přes Evropu, do níž byl vlastně vytěsněn. Do centra literárního dění ho dotlačil až Charles Baudelaire. Přihlásil se k Poeovi jako ke svému velkému předchůdci, který razil cestu novému pojetí symbolu, oprostil symbol od didaktičnosti a přetíženosti významem, a místo toho z něj udělal hudební nástroj, estetický obraz.
      To ale neznamená, že by Poe byl zapomenut nebo že by nevycházel v Americe a zahraničí. Byl však považován pouze za jednoho z řady amerických autorů. Jako vůbec první se objevily v časopise Lumír v roce 1853 české překlady povídek "Zlatý chrobák" (The Gold-Bug, 1843) a "Několik slov s mumií" od Františka Šebka. Postupně vycházely časopisecky i básně (od roku 1856) a další povídky.
      Nakonec se Poe dočkal návratu z literárního hrobu i v Americe a bylo mu přiděleno čestné místo coby zakladateli třetí linie moderní americké poezie, vedle linií Walta Whitmana a Emily Dickinsonové. O jeho návrat do síně slávy americké literatury se zasloužili zejména tzv. Noví kritikové čtyřicátých a padesátých let a archetypální škola literární kritiky, kteří upozornili též na jeho významný přínos pro formální vyhranění americké povídky.
      Poe zůstává nicméně kontroverzní postavou i dnes. Pro jedny je to nenapravitelný pravicový reakcionář a rasista, neboť se nezabýval otázkou otroctví, byl odpůrcem demokratické politiky Jeffersonovy a obdivoval George Washingtona, pro jiné je zase intertextuální kouzelník, který rafinovaně podrývá autoritu logocentrického diskursu 19. století.
      Pro mě však Poe nadále zůstává záhadou, fascinující proteovskou osobností, která nám nastavuje různá zrcadla a vrhá nás do konfrontace s temnými či groteskními stránkami naší mysli, nasvětluje nás zezadu a odhaluje tak neviditelný stín, který před sebe vrháme. Nenabízí žádná jednotná řešení ani jednoduchá schémata. Navzdory všem pokusům o nalezení "svého" Poea se domnívám, že za všemi těmi podobami autora a jeho vědomými či podvědomými stylizacemi se neskrývá žádný masterpoe, ale že existují jen různé stránky komplexu jménem Poe. Tak např. jeden z předních odborníků na Poea, americký kritik G. R. Thompson, se domnívá, že "Pád do Maelströmu" (A Descent into the Maelström, 1841) a "Jáma a kyvadlo" (The Pit and the Pendulum, 1842) zřetelně dramatizují marnou snahu lidské vůle přežít v zlovolném světě plném perverzity a vtisknout řád chaosu. Tyto povídky podle jeho názoru dokazují apokalyptickým způsobem, že nelze dosáhnout spásy pomocí racionálního myšlení. Tím si ale Poea poněkud zjednodušuje, neboť potlačuje jeden silně americký rys jeho díla, rys dobrodružství lidské odvahy. Hrdina "Pádu do Maelströmu" přežívá pád do hlubin víru, protože na rozdíl od svého bratra ho neopustil zdravý rozum a je schopen se zvědavým úžasem pozorovat fantastický přírodní úkaz a vyvodit ze svého pozorování racionální závěry. Povšimne si, že podlouhlé předměty klesají dolů, zatímco kulaté vír vynáší nahoru. Je ochoten se vzdát relativního bezpečí člunu reprezentujícího ostrůvek civilizace v chaotickém víření přírodního živlu a připoutá se k sudu, nejistému, improvizovanému prostředku záchrany.
      Námořník má tedy tu potřebnou sílu rysa z báje "Mlčení", sílu praktického pohledu, který pozná, že nemá cenu vzpírat se živelné síle přírody, ale že musí najít způsob, jak využít jejího potenciálu ve svůj prospěch. Síla praktického zvídavého pohledu umožňuje pohlédnout démonovi do očí a přečkat bez ztráty rozumu jeho děsivý výsměšný smích nad propastí nicoty, která byla podle Poea na samém počátku bytí a bude i na jeho konci. Je sice pravda, že hrdina "Jámy a kyvadla" je nakonec definitivně zachráněn až zásahem zvenčí, příchodem francouzské armády, která přináší do středověkého Španělska civilizaci a svobodu, ale kdyby se nebránil a nezapojil svůj mozek, zemřel by dříve, než by se dostavila záchrana.
      Za fasádou morbidností proto cítím závan zvídavého ducha, který se nespokojuje s běžnými hranicemi, provokuje, pokouší nás, někdy se nám i vysmívá - a co je důležité - nenechává nás spočinout v bohorovném klidu, jenž nemá daleko k démonově tichu, kdy věci a příroda ztratí svůj hlas a oněmí.

Michal Peprník

  zpět na začátek




O autorovi

Veselá krajina stínů
Odedávna mne dráždilo, proč je u nás Edgar Allan Poe téměř výhradně - především v poválečných letech - představován jako autor pochmurný, vážný, tajemný a záhadný. Jistě, povídky, které se v různém řazení stále dokola objevují v nesčetných výborech, patří určitě k těm světově nejproslulejším. Domnívám se však, že pokud naše obeznámenost s Poem nedojde dál než k Jámě a kyvadluHavranovi, ochuzujeme se o důležitý rozměr spisovatelova díla, který nám může zpětně poodhalit i nový pohled na jeho známou a obvyklou tvář.
      Poe není rozhodně autor jednoduchý a ani v povídkách, které můžeme považovat za prototypy detektivek, nenabízí svým čtenářům laciná řešení. S trochou nadsázky by se dalo říci, že čtenář, který čte Poeovy povídky jen kvůli prvoplánovému vzrušení ze záhad a tajemna, se s autorem fatálně míjí a stává se sám obětí jeho perzifláží.
      Poe miloval literaturu, která mu většinou jako jediná spolu s alkoholem usnadňovala nelehký osud. Svou citlivost na literární neupřímnost a neschopnost si vybíjel v často krutě ironických výpadech proti dobovým literárním manýrám a konformním názorům. Čas obrousil ironické ostny, které v mnohých povídkách tohoto výboru museli pociťovat Poeovi současníci, a přesto zůstala plnohodnotná tvorba, jejíž satirická svěžest k nám promlouvá dodnes. Literatura nezná lepší důkaz velikosti autora.
      Do výboru jsem úmyslně zařadil i několik "vážně" míněných povídek, i když u některých si touto "vážností" nemůžeme být jisti (Dostaveníčko). Poe nám za svými větami zcela po způsobu moderních autorů dvacátého století neustále uniká, a vracíme-li se k některým jeho vrcholným dílům (Ligeia) vícekrát, vycítíme i pod povrchem této "krajiny stínů" všudypřítomný jemný humor.
      Věřím, že v celkovém kontextu výboru může čtenář vysledovat tento humor i v třetí vrstvě povídek, zabývajících se obecně řečeno uměleckou estetikou (Arnheimské panství, Landorova vila, Filosofie nábytku). Zde Poe velice svérázně reaguje na stále zlovolněji, ale nenápadně se šířící nadvládu nevkusu. Bylo by jistě zajímavé přečíst si od takto vnímavého autora reflexi doby globálních médií a sektorového uniformního vkusu, který se s jejich pomocí lavinovitě šíří.
      Rozsah poznámkového aparátu je u nekritických vydání literárních děl vždy diskutabilní, a pracují-li tato díla s humorem, je diskutabilní dvojnásob. Proto jsem se nakonec rozhodl tento aparát potlačit, neboť vysvětlovat humor, byť se týká třeba klasické řečtiny, která věru nepatří k běžnému vybavení dnešního čtenáře, je vždy velice ošemetné, třebaže pro překladatele, který po značném úsilí "přišel věcem na kloub", zároveň neodolatelně lákavé. Tyto "nesrozumitelné" pasáže však nikde nebrání pochopení textu a zvídavý čtenář si může svého klasického filologa najít sám, jako si ho nakonec musel najít i překladatel, který se takto kostrbatě dostává k poděkování PhDr. Zdeňku Kratochvílovi z Filosofické fakulty UK. Nakonec - řečeno s autorem - nenalezne-li tato kniha "pochopení u běžného publika..., vyplývá z toho pouze to, že s jejím chápáním mělo běžné publikum potíže" (Bon-Bon).
      Překladatel dále děkuje svým dlouholetým olomouckým přátelům, Jiřímu Lamačovi a ing. Tomáši Tichákovi, za svolení použít firemní značku školního časopisu Experimentálního osmiletého gymnázia na třídě Jiřího z Poděbrad v Olomouci. Časopis Kachna Revue (titul jsem použil v povídce Literární život váženého pana Tenta Nonce) vycházel samizdatově i poté, co se experiment z roku 1968 nepovedl, a zatím poslední číslo v bombasticky heterogenním stylu vyšlo - nemýlím-li se - k jeho pětadvacátému výročí.
      Doufám, že tento výbor, sestavený převážně z autorových literárních perzifláží a satir, přispěje k hlubšímu a plnějšímu pochopení Poeova díla v české literatuře.

červen 1998
Ladislav Šenkyřík

  zpět na začátek




Ukázka z knihy

Odpoledne jsme se všichni opět sešli, abychom navštívili pacienta. Jeho stav byl naprosto stejný. Diskutovali jsme, zdali je vhodné a vůbec možné, abychom jej probudili; avšak lehce jsme se shodli, že k tomu nemáme žádný důvod. Bylo zcela evidentní, že smrt (nebo to, co bývá za smrt obvykle označováno) byla mesmerickým procesem zastavena. Všem nám bylo zřejmé, že ve chvíli, kdy probudíme monsieura Valdemara, pouze tak přivodíme jeho okamžitou nebo přinejmenším velice rychlou smrt.
      Od té doby až do sklonku minulého týdne - téměř celých sedm měsíců - jsme denně navštěvovali dům monsieura Valdemara, přičemž nás příležitostně doprovázeli naši přátelé z lékařských kruhů i mnozí další. Po celý ten čas zůstával hypnotizovaný v naprosto stejném stavu, jak jsem popsal. Ošetřovatelé nad ním bděli nepřetržitě.
      Minulý pátek jsme se konečně odhodlali podstoupit experiment a nemocného vzbudit, nebo se o to alespoň pokusit; a právě (snad) nešťastný výsledek tohoto pokusu vzbudil tolik řečí v soukromých kruzích, tolik diskusí, jež nemohu považovat za nic jiného než za bezdůvodné populistické vzrušení.
      Abych monsieura Valdemara probral z hypnotického spánku, použil jsem obvyklé tahy. Po nějaký čas nepřineslo mé úsilí žádný úspěch. První známky oživení se projevily částečným sklouznutím zřítelnic. Všimli jsme si obzvlášť pozoruhodné věci, že návrat oční panenky zpod víčka doprovázel hojný výron zažloutlé jíchy, která pronikavě a odporně páchla.
      Padl návrh, že bych se měl pokusit ovlivnit pacientovu paži jako dříve. Pokusil jsem se o to, avšak neuspěl jsem. Doktor F... poté projevil přání, abych položil nemocnému nějakou otázku. Učinil jsem tak následujícími slovy:
      "Monsieure Valdemare, můžete nám sdělit, co nyní cítíte nebo jaká máte přání?"
      Do pacientových tváří se okamžitě navrátily souchotinářské skvrny; jazyk se chvěl či spíše se v ústech namáhavě převaloval (třebaže čelisti a rty zůstávaly ztuhlé jako předtím), až se konečně z hrdla vydral stejně strašlivý hlas, který jsem již jednou popsal:
      "Proboha živého! Rychle! Rychle! Uspěte mne... nebo... rychle! Vzbuďte mě! Rychle! - Říkám vám, že jsem mrtvý!"
      Byl jsem naprosto ochromen a na okamžik jsem se nedokázal rozhodnout, co mám dělat. Nejprve jsem se pokusil pacienta znovu uklidnit; když jsem v tom ale vzhledem k naprostému ochabnutí vůle selhal, pokračoval jsem v předchozích krocích a se stejným úsilím jsem se jej pokoušel probrat. Při tomto pokusu jsem záhy viděl, že bych měl být úspěšný - nebo přinejmenším jsem brzy získal představu o úspěšném zakončení experimentu - a jsem si jistý, že všichni v místnosti byli připraveni sledovat pacientovo probuzení.
      Na to, co se opravdu přihodilo, však stěží mohla být připravena jakákoli lidská bytost.
      Zatímco jsem rychle vykonával hypnotické tahy, celé jeho tělo se za výkřiků "Mrtev! Mrtev!" (které vycházely z jazyka a nikoli ze rtů trpícího) náhle - během jediné minuty nebo snad chvíle ještě kratší - rozpadlo, rozdrolilo, přímo zetlelo pod mýma rukama. Před zraky celé společnosti spočívala na loži téměř tekutá, odporná hnijící hmota.

  zpět na začátek