|
|
|
|
|||||
|
|
|||||||
 o knize o autorovi ukázka z knihyO knize
Námět k románu, který založil jeho světovou slávu, Goethe načerpal při své praxi praktikanta u soudu. Kromě vlastní lásky posloužila Goethovi jako námět sebevražda jeho kolegy, mladého právníka a filozofa K. W. Jerusalema, který se zastřelil za okolností, které Goethe věrně převzal do svého románu. Utrpení mladého Werthera (1774) je kombinací románu v dopisech a románu-deníku, v němž autor dokázal geniálně skloubit díky vyprávění v první osobě bohatý vnitřní svět hlavního hrdiny, vylíčení jeho duševních stavů a autenticitu, kterou celému textu dodávají vydavatelský úvod, poznámky a závěrečná zpráva o Wertherově smrti. Na samém počátku románu popisuje Werther vzájemné vztahy zúčastněných osob a zdůrazňuje krásu přátelství a význam vzdělání pro člověka. Nečekaná láska k Lottě se postupně změní v hluboký a vášnivý, ale bohužel jednostranný cit, který nakonec narazí na hráz předsudků měšťanského světa. Wertherova subjektivita ztroskotá na objektivitě okolí, na lidech, kteří jsou jinak uzpůsobeni pro život než on. Werther sám se ztotožňuje s přírodou, trpí omezeností své doby. Jeho štěstí z lásky k Lottě se mění tváří v tvář skutečnosti v zoufalství. Dobrovolně zvolené východisko - smrt - je pro něho krokem, který ho spojí s přírodou. Jeho soupeř v lásce Albert je naopak člověk veskrze praktický, ztělesňuje měšťanský životní princip, píli, šetrnost, svědomitost, mírnost a rozumový přístup k životu. Lotta je prostá, přímá, veskrze kladná žena, která žije v souladu s okolním světem a své štěstí omezuje na oddanost rodině, i když jí Wertherova vášnivá láska odhaluje jiný svět. Pro Werthera ztělesňuje ovšem půvab ženy, jakýsi ideál ženy jedné epochy. Werther si je však velmi dobře vědom omezenosti, přehrad a hrází, které svírají "všechny činorodé a poznávací síly člověka". Vidí, že veškerá lidská snaha směřuje jedině k tomu, aby byly ukojeny nezbytné potřeby, jež nemají jiný účel než "prodloužit naši ubohou existenci", pokouší se najít řešení ve svém nitru a najde je ve vlastním tragickém konci. Utrpení mladého Werthera vyvolalo velký ohlas i vlnu sebevražd. Lidé se v románu poznávali a zjišťovali, že jejich vlastní prožitky nejsou banální a že osobní problémy mohou mít obecnou platnost. Mladí lidé se bouřili a toužili po velikých činech, ale nedokázali tuto touhu uplatnit a realizovat. Werther jim ukázal cestu: je možné nepodrobovat se nízkým požadavkům doby, je možné se vzepřít, vzbouřit se a před skloněním hlavy dát přednost hrdému odchodu ze života. Wertherovský příběh se svému tvůrci vymkl z rukou. V druhém, přepracovaném vydání (1787) proto považoval Goethe za nutné umístit jako motto výstrahu pro senzitivní čtenáře: "Buď muž a nenásleduj mne!"  zpět na začátek
O autorovi
Johann Wolfgang von Goethe se narodil se ve Frankfurtu nad Mohanem v rodině císařského rady. V letech 1765-68 studoval práva v Lipsku, kde se vedle studií věnoval i radovánkám studentského života, které mu přinesly zdravotní potíže, z nichž se zotavil v kruhu své rodiny. Svá studia dokončil později ve Štrasburku, kde se také v roce 1770 seznámil s básníkem a filozofem Herderem. Jejich setkání bývá považováno za počátek hnutí Sturm und Drang. Poté odjel Goethe do Frankfurtu a v roce 1772 začal pracovat jako praktikant u říšského komorního soudu ve Wetzlaru. Tam také poznal Charlottu Buffovou, do níž se zamiloval. Právě tato neopětovaná láska se stala bezprostředním podnětem k napsání Utrpení mladého Werthera (1774). V roce 1775 se přestěhoval do Výmaru, kde se stal tajným radou a ministrem, v roce 1782 byl povýšen do šlechtického stavu. Od roku 1786, kdy poprvé navštívil Karlovy Vary, pobýval sedmnáctkrát v Čechách, a to zejména v lázeňských městech. Goethe vůbec hodně cestoval a zážitky z cest se promítaly do jeho díla stejně jako jeho četné, ne vždy šťastné lásky. Goethe napsal za svůj dlouhý život mnoho desítek literárních děl. Jmenujme alespoň některé: dramata Götz z Berlichingenu (1771), Clavigo (1774), Ifigenie v Tauridě (1787), Egmont (1788), Torquato Tasso (1790), romány Viléma Meistera léta učednická (1795-96), Viléma Meistera léta tovaryšská (1829), Spřízněni volbou (1809), básnické sbírky Římské elegie (1795), Západovýchodní díván (1819) či Elegie z Mariánských Lázní (1823). Napsal také vlastní autobiografii Z mého života. Báseň i pravda (1811-33). Své životní dílo - monumentální dramatickou báseň Faust -, na kterém pracoval s přestávkami téměř šedesát let, dokončil v roce 1831. Goethe byl od počátku své literární dráhy nejslavnějším německým básníkem své doby a udržel se na vrcholu slávy až do konce života. Zemřel ve Výmaru jako třiaosmdesátiletý uctívaný básník. zpět na začátek
Ukázka z knihy
10. září To byla noc! Viléme, teď už přetrpím všechno. Už ji neuvidím. Ó, že se ti nemohu vrhnout kolem krku, že ti nemohu tisícerými slzami vytržení vyjádřit, příteli, všechny ty pocity, ženoucí šturmem na mé srdce. Sedím a lapám dech, chci se uklidnit a čekám na ráno: a se slunce východem tu budou koně. Ach, ona klidně spí a netuší, že mě už nikdy neuvidí. Odtrhl jsem se, byl jsem silný dost, abych dvě hodiny našeho rozhovoru neprozradil svůj záměr. A, panebože, jakého rozhovoru! Albert mi slíbil, že hned po večeři bude s Lottou na zahradě. Stál jsem na terase pod vysokými kaštany a díval se za sluncem, které pro mne právě naposledy zapadlo nad líbezným údolím, nad mírnou říčkou. Tak často jsem tu stál s ní a díval se na touž nádhernou podívanou, a teď - Procházel jsem se alejí, která mi byla tak milá; jakési tajemné kouzlo mě tu často zadržovalo, ještě než jsem poznal Lottu; a jak jsme se zaradovali, když jsme na počátku své známosti objevili společnou náklonnost k místečku, které je opravdu jedno z nejromantičtějších, jaká kdy lidská ruka vytvořila. Napřed tu máš mezi kaštany ten širý rozhled - Ach, vzpomínám si, napsal jsem ti, myslím, už hodně o tom, jak tu člověka konečně sevřou vysoké stěny buků a jak háj, s alejí hraničící, stále víc a víc ji zatemňuje, až se posléze všechno končí v uzavřeném místečku, obetkaném všemi taji samoty. Cítím ještě, jak důvěrně mi pojednou bylo, když jsem poprvé sem vkročil v pravé poledne; tušil jsem tichounce, co se tu ještě odehraje, co blaženosti a co bolu. Pásl jsem se asi půl hodiny na nyvě sladkých myšlenkách loučení a shledání, když jsem je uslyšel stoupat vzhůru po terase; běžel jsem jim naproti, zbožně jsem uchopil a políbil její ruku. Došli jsme právě nahoru, když nad chlumem vycházela luna. Mluvili jsme o lecčem a znenadání jsme se zastavili u pochmurné besídky. Lotta vešla dovnitř a usedla, Albert vedle ní, já též, ale můj neklid mi nedal, vstal jsem, stoupl si před ně, přecházel a usedl zase: byl to hrozný stav. Upozornila nás, jak čarovně působí světlo měsíce, který od konce bukových stěn ozařoval celou alej před námi; nádherný pohled, tím překvapivější, čím ostřeji se odrážel od temnoty, která nás kolem dokola obklopovala. Byli jsme tiši a po chvilce zase promluvila: "Nikdy se neprocházím při měsíčku, aby mě nenapadla myšlenka na drahé zesnulé, aby mě nepřemáhal pocit smrti a toho, co bude po ní. Budeme žít," pokračovala a její hlas byl pln nádherného citu, "ale Wertře, nalezneme se zas? A poznáme se? Co vy tušíte, co vy říkáte?" "Lotto," řekl jsem, podávaje jí ruku a s očima plnýma slz, "shledáme se zas! Zde i onde se shledáme!" - Nemohl jsem dál. - Viléme, musela se mne právě na to ptát? Mne, jenž jsem v srdci skrýval úzkost loučení? "A zdalipak o nás vědí naši drazí zesnulí," pokračovala, "zdalipak cítí, když se nám daří dobře, že na ně s vroucí láskou vzpomínáme? Ó, postava mé matky se stále vznáší kolem mne, když za tichých večerů sedím mezi jejími, mezi svými dětmi, když se shluknou kolem mne, jako kdysi kolem ní. Když tak se slzou touhy hledím k nebesům a zastesknu si: kdyby tak na okamžik mohla zahlédnout, jak jsem dostála svému slovu, které jsem jí dala v hodince smrti, že budu maminkou jejích dětí! Stokrát volám: odpusť mi, nejdražší, nedovedu-li jim být tím, číms jim byla ty. Ach, dělám, co mohu, odívám je, živím, a ach, co je víc, hýčkám a miluji je. Kdybys mohla shlédnout na naši svornost, milá světice! vroucím díkem bys velebila Boha, jehožs v nejtrpčích, nejposlednějších slzách prosila o blaho svých dětí!" Tak to řekla - - Viléme, kdo dovede opakovat, co řekla, jak by mohla chladná litera zpodobit tyto nebeské květy ducha! Albert ji něžně přerušil: "Příliš vás to rozrušuje, milá Lotto; vím, vaše duše velmi snadno podléhá takovým myšlenkám, ale prosím vás - -" "Ó, Alberte," řekla, "vím, že nikdy nezapomeneš na ty večery, kdy jsme spolu sedávali kolem malého kulatého stolku, když tatínek odcestoval a my poslali maličké spát. Měls tak často dobrou knihu a tak málokdy ses dostal k četbě. Nebyl styk s touto nádhernou duší nade všechno? S tou krásnou, něžnou a věčně činnou ženou! Bůh zná mé slzy, kterými jsem ho často na lůžku zapřísahala: učiň mě jí podobnou!" "Lotto," zvolal jsem, vrhaje se před ní na kolena, bera ji za ruku a smáčeje ji záplavou slz. "Lotto, požehnání boží spočívá na tobě i duch tvé matky." "Kdybyste ji byl znal," řekla a tiskla mi ruku - "byla hodna toho, abyste ji znal." Myslil jsem, že zhynu. Nikdy nikdo o mně neřekl větší, hrdější slovo. Pokračovala: "A tato žena musila odejít v květu svého věku, když jejímu nejmladšímu synovi nebylo ani šest měsíců. Její nemoc netrvala dlouho, byla klidna, plna odříkání, jen děti jí způsobovaly bolest, zejména nejmladší. Když byl blízek konec a ona mi řekla: ,Přiveď je sem nahoru,' a já je přivedla, maličké, které nevěděly, co se děje, nejstarší, jež byly bez sebe, jak stály kolem lůžka, jak zvedla ruce, jak se nad nimi modlila, jak je líbala, jedno po druhém, jak je poslala pryč a řekla mi: ‚Buď jim matkou!' Dala jsem jí na to ruku. ,Slibuješ mnoho, dcero,' řekla, ,srdce matky a oko matky. Viděla jsem často na tvých vděčných slzách, že víš, co to je. Měj je pro své sourozence a pro svého otce měj věrnost a poslušnost manželky. Ty ho utěšíš.' Ptala se po něm. Odešel, aby před námi skryl svou nesnesitelnou strast. Byl všecek rozerván. Alberte, tys byl v pokoji. Slyšela, že tu někdo přechází, zeptala se a poprosila tě, abys přistoupil k ní. A jak se na tebe dívala a na mne pohledem plným útěchy, jenž ví, že jsme spolu šťastni, že budeme spolu šťastni!" Albert se jí vrhl kolem krku, líbal ji a volal: "Jsme, budeme šťastni!" Ten klidný Albert byl všecek bez sebe a já nevěděl, kam se propadnout. "Wertře!" začala zas, "a taková žena musila odejít. Bože, když si tak někdy pomyslím, jak člověk dovolí, aby mu odnesli, co má na světě nejdražšího, a jak děti jediné to dovedou procítit v celé příkrosti, děti, jež ještě dlouho naříkaly, že černí muži odnesli maminku." Povstala. Já všecek rozrušen a zdrcen zůstal sedět a držel její ruku v své. "Půjdeme," řekla, "je pozdě." Chtěla stáhnout ruku, já ji však sevřel pevněji. "Shledáme se," zvolal jsem, "najdeme se, pod jakoukoli podobou se poznáme. Jdu," pokračoval jsem, "jdu rád, a přece, kdybych měl říci: na věky, nesnesl bych toho. Sbohem, Lotto, sbohem, Alberte! Shledáme se zas." - "Zítra snad!" odvětila s úsměvem. Zítra! Ach, nevěděla, když vyvíjela ruku z mé, že - Odcházeli alejí, já stál a díval se za nimi, jak mizí v měsíční záři; vrhl jsem se na zemi a rozplakal se usedavě; a zase jsem vyskočil a vyběhl na terasu; zahlédl jsem ještě dole ve stínu vysokých lip její bílé šaty, jež se třpytně blížily k vrátkům, rozpřáhl jsem náruč a - zmizely. zpět na začátek
| ||||||||
vydané knihy
ediční plán
o nakladatelství
distribuce
knihkupectví
antikvariát