|
|
|
|
|||||
|
|
|||||||
 předmluva ukázka z knihyPředmluva
Tato kniha se opírá o přednášky, které jsem přednesl jako úvod v postgraduálním kurzu v Institutu psychiatrie Williama A. Whita a pro kurz negraduovaných studentů na Bennington College. Obrací se k podobnému okruhu čtenářů, ke studentům psychiatrie a psychologie a zainteresovaným laikům. Jak naznačuje podtitul (v angl. originále Úvod k porozumění snům, pohádkám a mýtům, pozn. překl.), jde o úvod do porozumění symbolickému jazyku; proto se nezabývám mnoha složitými problémy v této oblasti, neboť by se to neslučovalo s charakterem úvodu. Proto se například Freudovou teorií snů zabývám jen na úrovni jeho Výkladu snů, a nikoliv z hlediska daleko složitějšího pojetí z pozdějších spisů; ale ani jsem se nepokusil probrat ty aspekty jazyka, které, ačkoliv jsou nezbytné pro plné porozumění příslušným problémům, však předpokládají více obecných informací, než se snaží tyto stránky podat. Všechny tyto další problémy bych chtěl probrat v druhém svazku. V názvu (angl. originálu, pozn. překl.) jsem úmyslně zvolil pojem uvedení do porozumění zapomenutému jazyku, a nikoliv, jak je to jinak běžné, termín interpretace. Jestliže - jak se pokusím ukázat na následujících stránkách - je symbolický jazyk svébytným jazykem, jediným univerzálním jazykem, který kdy lidstvo vyvinulo, pak problém skutečně tvoří porozumění, a nikoliv jeho interpretace, jako kdybychom měli co činit s nějakým uměle vytvořeným tajným kódem. Věřím, že porozumění tomuto jazyku je důležité pro každého, kdo chce poznat sebe sama, a nikoliv jen pro psychoterapeuta, který chce léčit duševní choroby. Proto jsem přesvědčen, že porozumění symbolickému jazyku by se mělo vyučovat na středních i vysokých školách jako součást učebního plánu podobně jako jiné "cizí jazyky". Jedním z cílů této mé knihy je přispět k uskutečnění této ideje. 1951, Erich Fromm
 zpět na začátek
Ukázka z knihy
Úvod
Jestliže je pravda, že schopnost údivu je začátkem moudrosti, pak to vrhá smutné světlo na moudrost současného člověka. Ať jsou zásluhy našeho literárního a všeobecného vzdělání jakékoliv, dar něčemu se divit jsme ztratili. Předpokládá se, že je všechno známo a že pokud něco sami nevíme, existuje nějaký specialista, jehož úkolem je vědět to, co nevíme my. Údiv přivádí do rozpaků a považuje se za znak intelektuální podřadnosti. Dokonce i děti jsou zřídka něčím překvapeny, anebo se snaží, aby se to nepoznalo. S přibývajícím věkem pak postupně ztrácíme schopnost se něčemu divit. Nejdůležitější se zdají být správné odpovědi; ve srovnání s tím je považováno za nedůležité klást správné otázky.Tento postoj je jedním z důvodů, proč jeden z nejobdivuhodnějších jevů v našem životě, naše sny, zavdává tak málo příčin k údivu a k otázkám. Všichni máme sny: svým snům nerozumíme a chováme se tak, jako kdyby se v nich neodehrávalo něco zvláštního, zvláštního minimálně ve srovnání s naším logickým, účelově orientovaným myšlením za bdění. Za bdění jsme aktivní rozumové bytosti usilující o dosažení toho, co chceme, a jsme připraveni bránit se proti útoku. Jednáme a pozorujeme; vidíme věci okolo sebe a patrně nikoliv takové, jaké jsou ve skutečnosti, ale alespoň je dokážeme používat a manipulovat jimi. Nemáme zvláštní obrazivost - pokud nejsme dětmi nebo básníky -, naše představivost zřídka překročí opakování příběhů a plánů našeho všedního prožívání. Jsme pilní, ale poněkud bez fantazie. To, co za dne potkáváme, označujeme za "skutečnost" a jsme hrdi na svůj "realismus" a na svou chytrost v manipulaci. Ve spánku se probouzíme do jiné formy existence. Sníme. Vynalézáme příběhy, které se nikdy nestaly, a někdy i takové, pro které v realitě není žádná paralela. Někdy jsme hrdinou, někdy ničemou; někdy vidíme nejkrásnější věci a jsme šťastni; někdy jsme krajně vystrašeni. Ale ať hrajeme ve snu jakoukoliv roli, jsme my autorem, je to náš sen, my jsme vynalezli děj. Většina našich snů má jeden znak společný: neřídí se zákony logiky, které ovládají naše bdělé myšlení. Kategorie prostoru a času zde nejsou respektovány. Mrtvé vidíme živé; události, které vidíme v přítomnosti, se udály před mnoha lety. Sníme o dvou událostech odehrávajících se současně, ačkoliv se ve skutečnosti nemohou vyskytovat ve stejném čase. Velkou důležitost nepřikládáme ani zákonům prostoru. Nepřipadá nám obtížné, že se za okamžik přemístíme do vzdáleného místa, že jsme na dvou místech najednou, že nám dvě osoby splynou v jednu, že se jedna osoba změní v jinou. Ve svých snech jsme skutečně tvůrci světa, v němž čas a prostor, které omezují všechny činnosti našeho těla, nemají žádnou moc. Jinou podivnou věcí na našich snech je, že si vzpomínáme na události a osoby, na které jsme po léta nepomysleli a na které bychom si za bdění nikdy nevzpomněli. Náhle se objeví ve snu jako dobří známí, na které jsme často mysleli. Jako kdybychom ve spánku pronikali do obrovského rezervoáru zkušenosti a paměti, o jejichž existenci za dne nevíme. Ale navzdory těmto podivným vlastnostem jsou pro nás sny reálné, dokud sníme; tak reálné jako kterákoliv zkušenost, kterou máme za bdění. Ve snu není žádné "jako by". Sen je přítomný, reálný zážitek, který vyvolává dvě otázky: Co je to realita? Jak víme, že to, co sníme, je neskutečné, a že to, co zakoušíme za bdění, je skutečné? Jeden čínský básník to vyjádřil přesně: "V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem." Všechny tyto vzrušující živé zážitky při probuzení nejenom zmizí, ale je pro nás mimořádně obtížné si na ně vzpomenout. Většinu z nich jednoduše zapomeneme, a to tak dokonale, že si dokonce ani nepamatujeme, že jsme v tomto jiném světě žili. Na některé sny si nezřetelně vzpomeneme v okamžiku probuzení a v následující chvíli si na ně již nedokážeme vzpomenout. Na několik málo se skutečně pamatujeme a tyto sny míníme, když říkáme: "Měl jsem sen." Je to, jako kdyby nás navštívili přátelští nebo nepřátelští duchové a za úsvitu nás opět náhle opustili; sotva si ještě dokážeme vzpomenout, že zde byli a jak intenzivně jsme se jimi zabývali. Snad ještě podivnější než dosud zmíněné faktory je podobnost tvořivosti ve spánku s nejstaršími výtvory člověka - s mýty. Mýty nás dnes příliš neudivují. Jestliže získaly respekt jako součást našeho náboženství, věnujeme jim konvenční a povrchní uznání jako součásti jedné posvátné tradice. Jestliže tuto autoritu tradice nemají, považujeme je za dětinské formy výrazu idejí člověka před jeho osvícením vědou. Mýty v každém případě - ať je ignorujeme, podceňujeme nebo respektujeme - patří do světa, který je zcela cizí našemu myšlení. Nicméně platí, že mnoho našich snů je svým stylem i obsahem podobno mýtům, a my, kteří je za bdění považujeme za podivné a vzdálené, jsme ve spánku schopni tvořit výtvory jim podobné. V mýtu se také dějí dramatické události, které jsou nemožné ve světě řízeném zákony času a prostoru: hrdina opouští svůj domov a zem, aby zachránil svět, nebo prchá před svým posláním a žije v břiše velryby; umírá a rodí se znovu; mytický pták shoří a z popele povstane krásnější. Různé národy ovšem vytvořily různé mýty, stejně jako mají různí lidé odlišné sny. Ale navzdory těmto rozdílům všechny mýty a všechny sny mají jedno společné, jsou "psány" týmž jazykem, symbolickým jazykem. Mýty Babylóňanů, Indů, Egypťanů, Židů i Řeků jsou psány v témže jazyce jako mýty Ašantů nebo Irokézů. Sny dnešních obyvatel New Yorku nebo Paříže jsou tytéž jako sny popisované lidmi, kteří žili před několika tisíci lety v Aténách nebo Jeruzalémě. Sny starověkých i současných lidí jsou psány týmž jazykem jako mýty, jejichž autoři žili na úsvitu dějin. Symbolický jazyk je jazyk, ve kterém jsou vnitřní zážitky, city a myšlenky vyjádřeny tak, jako kdyby byly smyslovou zkušeností vnějšího světa. Je to jazyk, který má logiku odlišnou od běžné logiky, kterou používáme za dne, logiku, ve které nevládnou čas a prostor, nýbrž intenzita a asociace. Je to jediný univerzální jazyk, jaký kdy lidstvo vyvinulo a který je stejný ve všech kulturách v průběhu dějin. Je to jazyk jakoby s vlastní gramatikou a syntaxí, jazyk, jemuž člověk musí rozumět, chce-li rozumět smyslu mýtů, pohádek a snů. Avšak dnešní člověk tento jazyk zapomněl. Nikoliv ve spánku, ale za bdění. Je důležité rozumět tomuto jazyku také za bdění? Velké východní i západní civilizace nepochybovaly, jak odpovědět na tuto otázku. Pro ně mýty a sny patřily mezi nejvýznamnější výrazy ducha a neschopnost porozumět jim považovaly za analfabetismus. Teprve za posledních několik století se v západní kultuře tento postoj změnil. V nejlepším případě se mýty považovaly za naivní výtvory předvědecké mysli, vytvořené dávno předtím, než člověk provedl velké objevy týkající se přírody a dříve než se ji naučil částečně ovládat. V moderním osvícenství sny dopadly ještě hůře. Byly považovány za zcela nesmyslné a nehodné pozornosti dospělých lidí, kteří se zabývali např. tak důležitými záležitostmi jako výroba stavebních strojů a kteří se považovali za "realisty", protože neviděli nic jiného než realitu věcí, které lze ovládnout a používat; za realisty, kteří mají zvláštní slovo pro každý typ automobilu, ale jen jedno slovo "láska" pro vyjádření nejrůznějších druhů citových zážitků. Kdyby byly všechny naše sny příjemnými výplody fantazie, které splňují přání našeho srdce, dokázali bychom je přijímat přátelštěji. Ale mnoho z nich nás zanechává v úzkostném stavu; často jsou to noční můry a my jsme při probuzení rádi, že to byl jen sen. Jiné sny nejsou sice děsivé, ale znepokojují nás z jiných důvodů. Nehodí se k osobě, za kterou se ve dne považujeme. Sníme, jak nenávidíme lidi, kterých si podle našeho názoru vážíme, milujeme někoho, o kom soudíme, že nás vůbec nezajímá. Jsme přesvědčeni, že jsme skromní, a ve snu jsme ctižádostiví; jsme hrdí na svou nezávislost, a sníme, že jsme podřízení a že se podřizujeme jiným. Ale horší než toto všechno je fakt, že svým snům nerozumíme, zatímco jako bdící osoba jsme si jisti, že dokážeme rozumět čemukoliv, jestliže k tomu obrátíme svého ducha. Místo abychom se smířili s takovým silným důkazem omezení naší schopnosti porozumění, obviňujeme sny z nesmyslnosti. V několika posledních desetiletích došlo ke změně v postoji vůči mýtům a snům. Tato změna byla vyvolána hlavně Freudovým dílem. Freud se nejprve pokoušel jen pomoci neurotickým pacientům, aby porozuměli důvodům svého onemocnění, ale pak sen pochopil jako univerzální lidský fenomén, který lze nalézt stejně u nemocných i u zdravých lidí. Zjistil, že sny se v podstatě neliší od mýtů a pohádek a že - rozumíme-li jazyku snů - lze rozumět i mýtům a pohádkám. Práce antropologů obrátila znovu pozornost k mýtům. Mýty začaly být sbírány a někteří průkopníci v této oblasti, jako např. J. J. Bachofen, vrhli nové světlo na prehistorii člověka. Avšak výzkum mýtů a snů je stále v plenkách. Trpí různými nedostatky. Jedním z nich je jistý dogmatismus a strnulost, které pocházejí z požadavků různých psychoanalytických škol, z nichž každá tvrdí, že ona jediná rozumí symbolickému jazyku. Tak ztrácíme schopnost vidět mnohostrannost symbolického jazyka, který se pokoušíme vsadit do Prokrustova lože jediného významu. Dalším nedostatkem je to, že interpretace snů se považuje za oprávněnou jen tehdy, když ji použije psychiatr při léčbě neurotických pacientů. Na rozdíl od tohoto názoru považuji symbolický jazyk za cizí jazyk, který by se měl naučit každý z nás. Jestliže mu porozumíme, vejdeme do styku s jedním z nejvýznamnějších zdrojů moudrosti, s mýty, což nám umožní kontakt s hlubšími vrstvami naší vlastní osobnosti. Fakticky nám pomůže porozumět rovině zkušenosti, která je specificky lidská, protože je co do obsahu a stylu společná celému lidstvu. Talmud (Berachot 55a) říká: "Sny, které jsme nevyložili, se rovnají dopisům, které jsme neotevřeli." Vskutku, jak sny, tak mýty jsou důležitou komunikací člověka se sebou samým. Jestliže nerozumíme jazyku, kterým jsou psány, ztrácíme značnou část toho, co známe a co si říkáme v hodinách, kdy nejsme pohlceni zvládáním vnějšího světa. zpět na začátek
| ||||||||
vydané knihy
ediční plán
o nakladatelství
distribuce
knihkupectví
antikvariát