Nakladatelství Aurora - vydané knihy

Johanthan Coe: Dotek lásky (ROZEBRÁNO)
Z anglického originálu A Touch of Love přeložila Barbora Puchalská.
Vázané, 188 stran, 187 Kč, rok vydání: 1999, 1. vydání
ISBN 80-85974-72-X

O knize

Dotek lásky je poutavý, čtivý román, složený ze čtyř částí (a dovětku), jehož děj se odehrává od dubna do prosince roku 1986. Každá ze čtyř částí je navíc doplněna povídkou z pera hlavního hrdiny.
Věčný student Robin Grant nemůže ani po mnoha letech dokončit svou doktorandskou práci na katedře anglického jazyka na univerzitě v Coventry a ve skrytu duše touží stát se spisovatelem. Je však velice deprimovaný a náladu mu nezlepší ani návštěva bývalého spolužáka Teda. Ten je totiž ženatý s Katharine, do níž byl Robin před lety beznadějně zamilován. Postupně se ukazuje, že ti dva již nemají (kromě Katharine) nic společného. Život Robinovi navíc zkomplikuje naprosto nevinný čin, kterého se dopustí v městském parku, když si potřebuje odskočit. Od té chvíle se jeho život nezadržitelně ubírá ke svému konci.
Hrdinové románu jsou často osamělí, ztracení lidé, kteří marně hledají lásku, smysl života. Většina postav je příliš opatrná, bojí se chopit nabízených příležitostí a tráví život zoufalým a beznadějným tápáním. K přednostem románu patří jeho rafinovaná stavba, mistrně napsané dialogy a místy až sžíravý smysl pro humor, s nímž Jonathan Coe svůj příběh vypráví.

O autorovi

Jonathan Coe se narodil 19. srpna 1961 v anglickém Birminghamu. Vystudoval univerzitu v Cambridge. Je ženatý a v současnosti žije v Londýně. Pracoval jako asistent anglické poezie na univerzitě ve Warwicku, jako poloprofesionální hudebník, korektor, novinář (The Guardian) a spisovatel na volné noze. Napsal několik románů,například What a Carve Up! (1995) či The House of Sleep (1997).
Jonathan Coe o svém psaní prohlásil: "Psát jsem začal jako chlapec, ale teprve nedávno jsem se začal ptát sám sebe proč. Nejhorší typ románu je podle mě ten, ve kterém chybí humor. Pohled na tolik spisovatelů (včetně mě), kteří i nadále píší formou, která se zjevně vyčerpala, mi připadá poněkud směšný. Jsem si vědom, že Británie má silnou tradici experimentální tvorby, starou několik staletí, a překvapuje mě, že ji bere v úvahu jen tak málo našich spisovatelů. Přesto mi připadá naprosto zbytečné dělit beletrii na experimentální a neexperimentální. Spisovatel Robert Nye přišel s mnohem příhodnější klasifikací: podle něj existují pouze dva literární styly - živý a polomrtvý. Nemusíte ani hádat, o který z nich usiluji.

Ukázka z knihy

Jakmile Ted přijel na jihozápadní předměstí Coventry, zastavil, aby se podíval do automapy; zjistil však, že příslušná stránka mu chybí. Hřbet se rozpadl a Ted se ho víc než měsíc chystal nechat vyměnit: může si za to sám. Zdá se, že mu nezbývá nic jiného než se někoho zeptat. Několik minut nazdařbůh projížděl třídami lemovanými stromy, prohlížel si domy a vděčně naslouchal ptačímu zpěvu, mísícímu se s charakteristickým zvukem řadicí páky. Dělal všechno pro to, aby setkání s Robinem oddálil.
      Minul několik chodců, kteří v něm z nejrůznějších nesmyslných důvodů nebudili důvěru, až spatřil mladou ženu. Kráčela rychle po chodníku napravo před ním. Ted zajel ke krajnici a zatroubil. Žena sebou trhla a otočila se. Když viděl, že je to Indka, zůstal jako omráčený. Nejspíš si nebudou rozumět. Ale už bylo pozdě, protože se blížila k autu.
      "Ano?" vyštěkla.
      Pohled do hlubokých, široce otevřených nepřátelských očí Teda na chvilku zaskočil, náhle si uvědomil, že proti němu stojí silná, temperamentní osobnost. Sklopil oči a poprvé si všiml, že mu na levé manžetě chybí knoflíček.
      "Chtěl jsem se zeptat," začal, "jestli byste mi nemohla říct, jak se dostanu -" a vyslovil jméno Robinovy ulice.
      "Kam?" zeptala se ta žena spíš s překvapením než s nepochopením v hlase, jak si Ted všiml.
      "Sem." Ted se přehraboval v šanonu, dokud nenašel adresu, kterou si načmáral na kus papíru, když domluvil s Katharine a zajel ke krajnici. Ukázal ji té ženě.
      "Právě jdu odtamtud," řekla. "Jedete za Robinem?"
      "Ano."
      "Je to hned támhle za rohem. Doufám, že si s ním užijete víc než já."
      Otočila se a s rukama v kapsách kráčela pryč; přitáhla si plášť k tělu, i když byl stále vlahý večer. Ted byl nejdříve zticha, ale za několik vteřin se vyklonil z okýnka a zavolal za ní:
      "S Robinem Grantem? Vy ho znáte? Jste jeho známá?"
      Žena nezastavila, nezpomalila ani nezvýšila hlas; Ted její slova ve skutečnosti sotva zaslechl.
      "Copak já vím?"
      Díval se, jak se mu vzdaluje. Ochromil ho zmatek. Pak se pomalu a mnohem zdráhavěji než jindy obrátil do protisměru a zahnul do vedlejší ulice, kterou mu ukázala.
      Na adrese z útržku papíru stál vysoký, šedý, oprýskaný řadový dům, který od chodníku dělil jen holý pás zanedbané zahrady. Ted vystoupil z auta a zamkl dveře. Na ulici zalité vlídným večerním sluncem byl klid. Přehodil si sako přes rameno, povolil kravatu, odvážně vykročil ke dveřím a zazvonil na zvonek, na kterém stálo "R.Grant ".
      Nejdříve se nedělo nic. Pak v kdesi vzadu vrzly dveře, ozvaly se kroky, za mléčným sklem se objevil stín a nakonec ze dveří vykoukla bledá, neoholená cizí tvář.
      "Robine?"
      "Pojď dál."
      "Volal jsi Katharine. Říkala ti, že se stavím?"
      "Ano. Tak pojď."
      Robin beze slova zamířil do tmavé předsíně, prošel kolem paty strmého schodiště a vešel do dveří napravo. Uvnitř byla ještě větší tma; v pokoji byly zatažené závěsy a suchý vzduch plný kouře. Jakmile se Ted ve tmě rozkoukal, dobře si prohlédl mizerně zařízenou obývací ložnici: neustlaná postel u zdi, oblečení poházené po zemi, dvě knihovny praskající ve švech a stůl, na němž nebylo nic kromě kuličkového pera a tří malých červených sešitů naskládaných na sebe. Na římse nad krbem stálo rádio, naladěné na čtvrtý kanál: chladný mužský hlas referoval o událostech v Tripolisu a ve Westminsteru.
      "Nečekal jsi mě tak brzo, že?"
      "Promiň. Ztratil jsem pojem o čase. Posaď se."
      Smetl z pohovky na zem hromadu košil a spodků.
      "Tak jo, Robine," řekl Ted a díval se na přítele a v duchu přemítal, proč není oblečený (Robin byl pouze v červeném froté županu a papučích), "časy se mění."
      "Jak se má Kate?" zeptal se Robin.
      "Ale jo, fajn. Má se fajn. Víš, co je legrační," spustil Ted, aby přerušil to trapné ticho," - když jsem se před chvílí chtěl zeptat na tvou adresu, narazil jsem na tvoji známou."
      "Co?"
      "Ano. Vypadala trošku... jako Asiatka."
      "To je Aparna."
      "Přišlo mi, že je zvláštní. Zrovna u tebe byla na návštěvě, že?"
      "Jo."
      "Zdá se, že o kamarády nemáš nouzi, Robine."
      "Pohádali jsme se."
      "Skutečně? Doufám, že to nebylo nic vážného?"
      "Jo, bylo. Pohádali jsme se kvůli knížce."
      Znovu se rozhostilo ticho. Ted, mistr ovládající umění rozhovoru a odborník na získávání důvěry, zjistil, že si s Robinovými apatickými, úsečnými odpověďmi neví rady. Naštěstí změnili téma.