Nakladatelství Aurora - vydané knihy

Barbara Trapido: Chrámy radosti (ROZEBRÁNO)
Z anglického originálu Temples of Delight přeložila Kateřina Novotná.
Vázané, 284 stran, 197 Kč, rok vydání: 1999, 1. vydání
ISBN 80-85974-73-8

O knize

Nezvladatelná vášeň Mozartovy hudby, jemná hranice mezi ironií a absurditou a rafinovaný styl vyprávění - takový je příběh moderní Alice in Wonderland, středostavovské anglické studentky Alice Pillingové. Za zrcadlo všedních dnů ji zavede během dospívání na střední škole zábavná, tajemná a nadaná přítelkyně Jem. Ta po dvou letech Alicina svérázného zasvěcování do světa literatury, hudby a katolického náboženství zmizí stejně záhadně, jako se předtím objevila... a Alice náhle začíná prožívat paralely k příběhům, které kdysi Jem psala rukou do linkovaných školních sešitů, a potkávat reálné postavy, které jako by si do jejího života odskočily z literatury, hudebních libret a starozákonních legend. Originální, mistrně gradovaný román o přátelství, víře a lásce v soudobém světě v sobě neodolatelným způsobem spojuje humor a tragiku, ironii a patos, duchovní rozměr bytí a každodenní realitu.

O autorce

Barbara Trapido se narodila v Jižní Africe, kam její matka - Němka, a otec - Holanďan, uprchli z nacistického Německa. Do Anglie přišla se svým manželem, univerzitním profesorem, v roce 1963 a od té doby žije v Oxfordu. Její první román, Brother of the More Famous Jack, vyšel v roce 1982 a autorka za něj získala cenu Whitbread Awards. Druhý román, Noah's Ark, který Trapido vydala v roce 1985, hodnotila kritika dokonce ještě výše. Po pětileté přestávce přicházejí Temples of Delight (na seznamu románů navržených na každoroční cenu Sunday Express Book v roce 1990) a o čtyři roky později jejich pokračování, román Juggling. Pátým a prozatím posledním románem této autorky je The Travelling Hornplayer.
      Pro svůj komediální talent bývá Barbara Trapido často srovnávána se Shakespearem a její styl v mnohém připomíná P. G. Wodehouse. Její romány jiskří stylistickou dynamičností a osudovými zvraty, jsou nabité inteligentními narážkami, klamnými iluzemi a náhodami, jsou plné dráždivé sečtělosti i nevázaného veselí, pod nímž se skrývá upřímně a hluboce chápané lidské utrpení.
      Pro Barbaru Trapido je typické nadšení pro manipulaci, k níž neváhá použít všech dostupných prostředků. Umně spřádá příběh pomocí rázných milenek, hodných macech, zlých matek a dívek sedících u okna ve věži - to vše vypůjčeno z tradice pohádek s jejich zlými duchy a démony, kteří jsou nám důvěrně známí.
      Zajímavým rysem její tvorby je všudypřítomnost hudebního a literárního tématu: v románech Temples of Delight a Juggling je to svět Mozarta a Shakespeara, její poslední román, The Travelling Horn Player, se obrací k Schubertovi a bratřím Grimmům. Hudební téma se neobjevuje náhodou. Její matka hrála dobře na piano a otec miloval zpěv, takže spolu často koncertovali. A protože byli v Jižní Africe cizinci a neznali dětskou anglickou literaturu - a v knihovně měli příliš mnoho knih německé poezie, které Barbara nemohla číst - , stala se pro ni v dětství bližší hudba než literatura.
      Barbara Trapido obohacuje idylicko-romantické představy většiny dnešních žen o jedinečnou intelektuální rovinu. S obdivuhodným mistrovstvím přesouvá sentimentálně dojímavou a melodramatickou myšlenku do smyšleného románového světa, v němž nechybí složité zápletky,dějové napětí a výrazně satirický pohled.

Ukázka z knihy

Jem přešla na Alicinu školu, protože ji z klášterní školy vyloučili. Za tento požehnaný rozchod byla Alice neskonale vděčná. Všechno zavinil, jak se Jem vyjádřila, l'orange. Nikoli Vilém Oranžský, pouze obyčejný, v sadu vypěstovaný pomeranč.
      "Sestra Tereza měla s naší třídou v posluchárně hodinu zpěvu," vysvětlovala Jem. "No, a neuváženě si sedla na pomeranč."
      "Kde se vzal v posluchárně pomeranč?" zeptala se Alice.
      "Já nevím," odpověděla Jem. "Ona to ale považovala za nedůstojný svýho poslání, mít pomerančovou šťávu na šatech, a chtěla vědět, kdo ho tam položil. Zuřivě mávala taktovkou a strašně nám vyhrožovala, ale nikdo se nepřiznal."
      "To se nedivím," souhlasila Alice.
      "Právě to bylo divný," namítla Jem, "protože katolický dívky se většinou přiznají úplně ke všemu. A hlavně k tomu, co neudělaly."
      "Ale jdi," ozvala se Alice. "Kdo by byl tak blbej?"
      "Pánbůh," řekla Jem přísně, "ten na sebe vzal všechny hříchy světa."
      "Ale to je něco jinýho," vyhrkla Alice. "Opravdu, Jem, to je docela jinak."
      "No jistěže je to jinak," řekla Jem. "Je to ale svým způsobem precedens, ne? Teda pro lidi, co rádi balí svůj masochismus do mesiášský masky."
      "Co je to 'masochismus'?" zeptala se Alice.
      "Každopádně," pokračovala Jem, "to dopadlo tak, že sestru Terezu chytil amok. Stala se z ní ubohá pomatená jeptiška. 'Když si já, žena zaslíbená Bohu, můžu sednout na pomeranč,'" napodobila ji úžasně Jem, "'sednete si na pomeranč i vy všechny'!"
      "To snad ne!" vykřikla Alice vzrušeně. "To neudělala!"
      "Chudinka," řekla Jem. "Nikdy neměla všech pět pohromadě. Od tý doby, co prožila takový zklamání v lásce."
      "Jak tohle víš?" zeptala se Alice.
      "V mládí," pokračovala Jem, jako by otázku přeslechla, "sestru Terezu miloval námořník z obchodní lodi. Měl kudrnatý světlý vlasy a modrý oči. Ale běda! Zatímco byl na moři, její matka před ní schovávala všechny jeho dopisy. A potom řekla ubohý sestře Tereze, že se utopil v Perským zálivu. No a ona se okamžitě ostříhala a zaslíbila se Bohu."
      Alice byla tou hluboce dojemnou klášterní historkou poněkud otřesená. "To je hrůza!" řekla. "Co to ale bylo za matku?"
      "Důvěřivost," odpověděla Jem pevně, "je sestra hlouposti. Podívej se na Othella. Jen zahlídne kapesník svý ženy v nesprávných rukou, a hned si myslí, že se vyspala se všema kolem. Ten pomeranč úplně zvednul stavidla potrhlosti chudáka sestry Terezy. Donutila nás seřadit se podle velikosti od nejmenší do největší a na tu pitomou věc si sednout. No, a protože jsem dost vysoká, byla jsem poslední. Když na mě přišla řada, byl už ten pomeranč pěkně nadranc."
      "A?"
      "Odmítla jsem sednout si na něj," řekla Jem.
      "A?"
      "No, dostala záchvat."
      "Cože?"
      "Říkám, že dostala záchvat," opakovala Jem. "Normální epileptický záchvat. Škubala sebou a z pusy jí tekla pěna. Byla jako posedlá stovkou démonů."
      "No páni!" ozvala se Alice.
      "Potom matka představená zatelefonovala mým rodičům," vypravovala dál Jem. "Dovolala se tátovi do zahradního domku."
      "On má v zahradním domku telefon?" divila se Alice.
      "Jasně," řekla Jem. "Bezdrátový, víš. Prostě, ihned přijel, ale bohužel nebyl dost v šoku. Obávám se, že bral celou tu nepříjemnost na poněkud lehkou váhu."
      "Jak?" řekla Alice.
      "Dal se do smíchu," odpověděla Jem. "A právě když matka představená byla v nejlepším a hrála si na Boha. Položila před něj stříbrný tác s pomerančem, představ si. A ten tam ležel, celý rozpláclý a poničený. Dál si vzpomínám už jen na to, jak jsme oba venku, i s mým kufrem a kabelou. Vyhnáni z ráje jednou a navždy."
      "Na ráj to zrovna moc nevypadalo," poznamenala Alice pochybovačně, nicméně přísnost trestu na ni zapůsobila. Jem to statečně přešla a pokračovala.
      "Táta mě vzal do restaurace. Měli jsme rybí filé s omáčkou béarnaise a jediné, co řekl, bylo: "Takže Jemsie, myslím, že teď tě budou muset učit ti protestantští darebáci. Bůh mi pomáhej, protože ti jsou dokonce ještě dražší."
      "A tvá matka?" ozvala se Alice. "Co ta řekla?"
      "Ale, nic moc," odpověděla Jem neurčitě. "Jako dítě se toho sama dost navyváděla, aby v takový chvíli plýtvala slovy."