|
|
|
|
|||||
|
|
|||||||
 úvod ukázka z knihyÚvod
I
Petr Altenberg řekl o Japoncích, že namalují kvetoucí větvičku a je v tom celé jaro, kdežto naši malíři malují celé jaro a je to sotva jedna vzkvetlá snítka. Něco pravdy v tom je. Japonci totiž milují v umění zkratku. Proto je haiku tolik oblíbeno u japonských básníků. Sedmnáct slabik ve třech řádkách jim stačí, aby zachytili nejen vše, co zmítá jejich duší, ale i všechny proměny obklopující je přírody, květnové deště, hukot vodopádů, kvetoucí třešně i podzimní vichry, žár léta i první sněhy, zpěv cikád i klokotání slavíka, bouřící řeky i zamlklé staré rybníky, úplněk měsíce i padající rudé listí javorů. Ale v těchto letmo zachycených obrazech jako drúza ametystů v kameni skrývá se cit, úzkostlivě, aby se nic z něho neprodralo navenek. Čím ztajenější je tento citový obsah, čím napovrch objektivnější je haiku, tím výše je ceněno Japonci. Ale kdo může zavřít vůni, aby nezavála chvílemi z těchto mlčenlivých symbolů, kdo utajiti světlo, aby jeho paprsky nepronikly temným obalem? A tak každému, kdo dovede se zamysliti nad těmito básničkami a vcítiti se do nich, zjeví se i sama duše básníkova. Jsou ovšem některá haiku, v nichž prudká bolest, láska, vášeň jako rozvodněná Mogami strhá všechny břehy a rozlije se široko do kraje, ale to jsou haiku, která se líbí u nás nejvíce, nikoli však v Říši vycházejícího slunce.II
Nazývat haiku epigramem je omyl. Epigram jest vždy opatřen žihadlem jako vosa. Haiku nic takového nezná. I když skrývá se v něm humor a ironie jako u Kikaku, jednoho z nejoriginálnějších duchů japonského básnictví, nelze je přece srovnávati s dravostí západních epigramů, jež chtějí se vždy posmát a bolestně zranit. Haiku je záblesk myšlenky, okamžitý dojem ve třech kadencích, třech obrazech, vyňatých z relativnosti světa. Oproti mnohomluvnosti Západu je stručnost a elipsa duší této poezie, vypěstované za staletí celými generacemi básníků. Snaha po naprosté konciznosti je typický rys japonské estetiky. Tuto stručnost stupňují ještě některé všeobecně ustálené pojmy. Řekne-li básník motýl, myslí se tím vždy jarní motýl a květem je míněn toliko třešňový květ. Je to tedy vždy jaro, jež vyvolávají v duši čtenáře tato dvě slova. Napíše-li básník měsíc, jasný měsíc, dnešní noci měsíc, myslí tím vždy podzimní úplněk. Stejně Mléčná dráha vztahuje se k jeseni, kdy svítí nejjasněji. Ale takových slov, shrnujících v sobě již určité, všem společné představy, je značně mnoho. To ovšem neobyčejně napomáhá konciznosti haiku. Haiku má pouhých sedmnáct slabik, ale doopravdy jich mívá často méně, neboť zhusta se vyskytují slůvka kana a ya, zvaná kiredži, jež sama o sobě neznamenají nic, leda slabou emfázi, zkracují námět o jednu až tři slabiky. Přes tuto stručnost je obsah haiku pestrý a bohatý. Jsou to kapky růžového oleje, z nichž bylo by možno vyrobit láhve zředěné poezie. (...)Alfons Breska  zpět na začátek
Ukázka z knihy
UEDŽIMA ONICURA 1660-1738 Ondžó-dži Odkvetly třešně, zas do ticha se hříží Ondžó-dži. Jasný měsíc a mrtvé dítě Podzimní měsíc zas jasně plá, však dítě v mém klínu není. Prohlídka květů Lid, skrývající své kostry do hedvábí, prohlíží květy. MACUI BUNSON +1713 Měsíc a hmyz Jak jasně svítí zářivý měsíc! V stínu zní hlasy hmyzu. OKADA JASUI 1657-1743 Skřivan Statečně skřivan s dujícím větrem soupeří silou. SUGANUMA KJOKUSUI +1719 Šum vodopádu Jak noc je chladná! Vodopád do jezera se s šumem řítí. zpět na začátek
| ||||||||
vydané knihy
ediční plán
o nakladatelství
distribuce
knihkupectví
antikvariát