vydané knihy
  ediční plán
  o nakladatelství
  distribuce
  knihkupectví
  antikvariát





     Molly Keane: Dobré vychování (ROZEBRÁNO)
Z anglického originálu Good Behaviour přeložila Marta Staňková.
Kniha vyšla za finanční podpory ILE (Translation Fund), Dublin, Irsko.
Vázané, 224 stran, 169 Kč, rok vydání: 1999, 1. vydání
ISBN 80-85974-78-9


  o knize
  o autorce
  ukázka z knihy




O knize

"Ostrý jako břitva", tak označila kritika román slavné irské autorky Molly Keane Dobré vychování (1981), vyprávějící trapný, smutně komický příběh anglo-irské šlechtické rodiny St. Charlesových, která dodržuje tradice spoutané konvencemi a diktátem "slušného chování", neúprosně poznamenávající jejich životy. Přirozené a skutečné city jsou považovány za nepatřičné, žádoucí je jen prázdná zdvořilost, předstíraný zájem o druhé.
      Aroon, vysoká obézní dívka z venkovské "dobré rodiny", inteligentně a sarkasticky komentuje společenské události, chytře se posmívá svému okolí, postarším seladonům, vdavekchtivým dívkám, ale i sama sobě. Vyrůstá osaměle a bez lásky - její otec věnuje pozornost milostným pletkám a lovu, matka svým zálibám a malování. Autorka se s mimořádnou citlivostí vciťuje do duševních bojů mladé dívky, věcně a duchaplně líčí její téměř chorobnou touhu po vyniknutí, úspěchu a především po lásce. Ta je však Aroon odepřena - sblížení s mužem bez oficiálního zasnoubení je společensky nemožné -, a tak se zoufale upne na sny o své růžové budoucnosti s vysněným milencem po boku. Všechno, co se jí kdy podaří získat, jsou však jen ubohé náhražky. Pravdu si však Aaron přiznat nedokáže a jen sama sebe neustále přesvědčuje o tom, že "vždycky věděla, jak se má slušná dívka chovat".
      Většina postav tohoto skvěle napsaného románu jsou necitliví, sobečtí lidé, kteří zároveň nevybočují z mezí "slušnosti " - a čtenáře nepochybně napadne, kolik paralel lze najít v reálném životě.

  zpět na začátek




O autorce

Irská spisovatelka Molly Keane se narodila v roce 1904 v hrabství Cill Dare, v blízkosti Dublinu a malebného mořského pobřeží, kde se v přívětivé, zelené krajině střídají malé přístavy se zvlněnými písečnými plážemi. Svůj dlouhý život prožila v Irsku a Irsko s jeho přírodními zvláštnostmi a jeho stejně zvláštní obyvatelé se stali hrdiny jejích dramat a románů. V románech vylíčila i své vlastní zážitky, zachytila prostředí, které tak důvěrně znala, a vykreslila chladné rodinné vztahy i obraz citově strádajících dětí přenechaných chůvám a vychovatelkám, o něž rodiče nejeví zájem.
      Ve dvacátých a třicátých letech vydala jedenáct románů a několik divadelních her pod mužským pseudonymem M. J. Farrel. Jak sama napsala, v Irsku by tehdy nikdo netancoval s dívkou, která píše romány! Po pětadvacetileté odmlce vydala svůj nejpůsobivější román Dobré vychování (Good Behaviour, 1981), a krátce po sobě další dva romány Time after Time, 1983 a Loving and Giving, 1988: všechny byly nominované na literární cenu a zfilmované. Tyto poslední romány autorka poprvé podepsala svým skutečným jménem.

  zpět na začátek




Ukázka z knihy

3
Naše guvernantka se jmenovala paní Brocková a měli jsme ji od počátku až do konce její vlády velice rádi. Především pro nás s příchodem paní Brockové nadešla éra obědů v jídelně a zároveň i chuti k jídlu a uspokojení, neboť jsme byli právě takoví hladovci jako tati. Guvernantky obědvaly v jídelně, ale večeři dostávaly na podnose nahoře - toto pravidlo se zachovávalo a mamka tomu byla nepochybně velice ráda, protože ty obědy pro ni znamenaly příšerné narušení chvilek důvěrné blízkosti s tatim. Trávil příliš velkou část svých dnů daleko od ní. V zimních měsících jezdil na střelecké závody nebo na hony a na jaře se lovili lososi - to vše se podnikalo a oceňovalo spíše jako zaměstnání a povinnost než jako radovánky zahálčivého života. V letních měsících přišel na řadu kůň, někdy koně, které bylo třeba připravit na dublinské dostihy, často večer rybolov a trvale dohled na sušení sena a sklízení úrody, přičemž ho pořád trápilo mizerné počasí. Tak byly pro mamku oběd a večeře, myslím, nejkrásnější chvíle dne.
      Čas večeře byla obřadná, téměř posvátná denní hodina - či spíše dvě hodiny. O půl osmé se šli nahoru vykoupat a převléknout do smokinku a koktajlových šatů. V měsících toho legendárního letního počasí byly velice často problémy s vodou, neboť každý dům závisel na svých vlastních studních, pramenech nebo potůčcích. Na venkově se nevedlo společné zásobování vodou. Tento problém ovšem nemohl udolat lidi, kteří považovali vykoupání před večeří za nedílnou součást života. Vládla také úspornost, proti níž žádné postesky neplatily. Patřily k ní lufy a hnědé windsorské mýdlo a velké mořské houby v mřížkových držácích upevněných na okraji vany, z nichž se dala sladká voda vymáčknout do poslední kapky.
      My jsme samozřejmě dolů na večeři nechodili, ale věděla jsem, že na stole jsou vždycky zapálené svíčky a před dezertem se sklízejí lžíce a vidličky a talíře, slánky i pepřenky. Nevzpomínám, že by si kdy dali nějaké pití v obývacím pokoji, ani třeba sklenku sherry, ale při kávě vždy popíjeli víno a portské a často brandy.
      Přišla jsem dolů jenom jedinkrát, protože paní Brocková odešla pryč a Hubertovi se udělalo tak špatně, že jsem myslela, že umírá. Navzdory zoufalé naléhavosti svého poslání jsem celou minutu zůstala stát ve dveřích, uchvácená a oněmělá velkolepostí jejich soukromí.
      Okno nejvíce vzdálené od jejich židlí bylo otevřené a dovnitř se jím linul pižmový, ženský pach provlhlých portugalských olivovníků, silný ve srovnání s jemným aroma jahod a kouře svíček a s nádechem vůně po předchozím kuřeti na rožni. Seděli na vzdáleném konci dlouhého světlého stolu. Hlavu měla skloněnou a její oči k němu vzhlížely v naprostém rozporu s pokleslou polohou hlavy. Seděla po jeho pravici. Za ním probleskovalo zelenavé světélkování skla ve skle z dvířek členité vitríny, jež zaplňovala jednu stěnu jídelny. Máti ji vyložila šedým plátnem, takže v jejím prostoru všechny skleněné předměty splývaly nebo se ztrácely. Jako by měl tati za zády vodu nebo vzduch, jako by byla zadní stěna jenom vzduch nebo voda. Jeho přísný výraz, který jsem znala zvenku, se v tom ovzduší rozplynul stejně jako sklo ve vitríně. Jak tam tak seděl, zdál se neobyčejně poklidný a šťastný. Obě sklenky měli plné a jeho pohled spočíval na jejích pažích, pevných jako prsíčka tetřívků. Na něco se jí ptal, neslyšela jsem na co.
      Když mě mezi dveřmi spatřili a když jsem řekla: "Mám strach, že Hubert umírá," sklouzl tati pohledem (připadalo mi to dlouhé, neboť my s Hubertem jsme zůstávali mimo) z jejích paží k jejím ramenům, k jejím očím, a teprve pak se očividně odpoutal. Kdyby na mně moje noční košilka byla v jednom plameni, bylo by jim to odpoutání trvalo právě tak dlouho. I kdyby neseděli blízko sebe, nebyla bych mohla překročit pomyslný kruh, který kolem sebe vytvářeli, leda že by mě zavolali.
      Co se událo potom, je mi méně jasné než dojem z jejich nedotknutelného soukromí. Nechápu to. Ani dnes jako zkušená, světa znalá žena. Nechápu, když si musím přiznat tatiho nekonečná pobloudění se všemi těmi ostatními ženami, které po něm toužily a během let si ho snadno získávaly.
      Mamka řekla: "Milé dítě - co to má znamenat?"
      "Jenom že Hubert se v postýlce poblinkal a má hroznou bolest. Bojím se."
      "A paní Brocková?" zeptala se.
      "Je na zkoušce sboru."
      "Říká tomu docla šikovně," poznamenal tati.
      "Všichni jsou pryč. V domku u brány se tancuje. Ach, pojďte rychle, třeba zatím umřel."
      "Někteří lidé jsou divní," řekla.
      Tati vstal a vsunul prsty pod krajku na jejích ramenou a vtiskl ji zpátky do židle. "Zajdu tam. Ty jsi u nemocných nemožná. Dopij si to víno," řekl.
      Tati byl úžasný. Vyndal Huberta z postýlky a stáhl z něho pyžamko a hned ho zabalil do vyhřátého velkého ručníku z větrací skříně. Každý okamžik té chvíle mi byl drahý. Pobíhala jsem kolem, vyprázdnila nočníky a vyhledala čisté povlečení.
      Když se konečně objevila paní Brocková - muselo už být skoro deset a o překot se omlouvala - neposlouchal a neřekl jí křivé slovo. Jenom: "Sedněte si a držte ho v teple. Já radši dojdu pro doktora."
      Paní Brocková udělala přesně to, co jí přikázal. Nechala si na hlavě svůj krásný klobouk, celý pokrytý růžemi. Seděla tam pod kloboukem, Huberta na klíně, horká socha s pachem z podpaží a vůní ambry, dokud se tati nevrátil s doktorem.
      Ještě v noci odvezli Huberta do Corku, měl zánět slepého střeva a málem na to umřel. Modlila jsem se ve dne v noci, aby se uzdravil a aby ho to přestalo bolet. Pořád mě provázela myšlenka na jeho černé vlásky, nad čelem slepené do štětinky a na hlavičce ulíznuté, jako by byly namalované na vajíčku. Když jsem poklízela u jeho andulek a myší, pořád mě při práci sledovaly jeho oči - oči, které se nikdy nerozzářily a nezajiskřily tak, jak to modré oči dovedou a jak by určitě zářily moje oči, jen kdyby byly velké a modré.

  zpět na začátek