Nakladatelství Aurora - vydané knihy

Richard P. Feynman: To snad nemyslíte vážně

Z anglického originálu Surely You're Joking, Mr. Feynman! Adventures of a Curious Character přeložil Jan Klíma.
Vázané, 272 stran, 193 Kč, rok vydání: 1999, 2. vydání
ISBN 80-85974-79-7

O knize

Vzpomínky jednoho z nejvýznamnějších světových fyziků Richarda Feynmana, které několik let zaznamenával jeho kolega fyzik, přítel a občasný spoluhráč na bubny Ralph Leighton. Záznamy příhod, které tento moudrý, zvídavý a otevřený člověk zažil, nám poskytují možnost vychutnat si Feynmanovo vyprávění a pochopit, proč právě tento vědec dokázal zaujmout studenty i všechny, kteří se s ním setkali. „Feynmanova knížka má kouzlo a šarm jako Richard Feynman sám. Čtenář se z ní nedozví, že autor je významný fyzik, pochopí však radost, kterou Feynmanův přímý a nespoutaný přístup přináší jemu i lidem v jeho okolí,“ napsal jeho přítel Hans A. Bethe, nositel Nobelovy ceny za fyziku.

O autorovi

Richard P. Feynman (1918-1988) vystudoval teoretickou fyziku na MIT a v Princetonu. Po skončení druhé světové války, v jejímž průběhu se účastnil vývoje atomové bomby, působil na Cornellově univerzitě a na Caltechu. Podílel se na vzniku kvantové elektrodynamiky, za niž společně s J. Schwingerem a s S. I. Tomonagou obdržel roku 1965 Nobelovu cena. Také jeho další práce měly velký význam a přispěly podstatným dílem k úspěchům současného teoretického popisu mikrosvěta. Byl vynikajícím učitelem a popularizátorem. O povaze jeho génia vypovídají i jeho knihy vzpomínek To snad nemyslíte vážně a Snad ti nedělají starosti cizí názory.

Předmluva

Doufám, že tyhle vzpomínky nezůstanou jedinými pamětmi R. Feynmana. Určitě podávají pravdivý obraz o mnoha rysech jeho osobnosti - o jeho skoro posedlosti řešit záhady, o jeho provokativních kouscích, o rozhořčeném odporu vůči přetvářce a pokrytectví, o jeho nadání převézt každého, kdo se snaží převézt jeho. Tahle kniha je velký čtenářský zážitek: je rozhořčená, šokující a zároveň vřelá a velice lidská.
Přes to všechno se jen dotýká samé podstaty jeho života: vědy. Vidím ji tady a tamhle, jako pozadí pro tu či onu příhodu, ale nikdy jako ohnisko jeho bytí, jak ji poznaly generace jeho studentů a spolupracovníků. Možná že to jinak ani nejde. Třeba ani není možné vytvořit podobnou sérii rozkošných příběhů o něm a jeho práci: o odkrývání nepoznaného a zklamání z porážek, o vzrušení, které korunuje pochopení, o hlubokém potěšení z vědeckého poznání, které je zdrojem štěstí v jeho životě.
Vzpomínám si, jak to vypadalo, když jsem jako student přišel na některou z jeho přednášek. Stával vepředu, v posluchárně, a jak jsme přicházeli, usmíval se na nás na všechny a přitom vyklepával prsty složitý rytmus na černou desku demonstračního stolu, který přepažoval přední část posluchárny. Jak se usazovali opozdilci, bral křídu a rychle jí otáčel mezi prsty, tak jako si pohrávají hazardní hráči při pokeru s hrací známkou, a stále se usmíval, jakoby skrytému žertu. A pak - stále s úsměvem - nám povídal o fyzice, o svých diagramech a rovnicích, abychom se s jeho pomocí podíleli na jeho poznání. Nebyl to žádný skrytý žert, co vyvolávalo jeho úsměv a ohníčky v očích, byla to fyzika. Radost z fyziky! Jeho radost byla nakažlivá. My, kdo jsme se od něj nakazili, jsme měli štěstí. Teď máte vy příležitost nakazit se radostí z žití ve Feynmanově stylu.

Albert R. Hibbs
Laboratoř tryskových pohonů
Kalifornský technický institut

Ukázka z knihy

JÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!

Každou středu se v princetonské koleji pro postgraduální studenty konaly různé přednášky. Přednášející byli často zajímavými osobnostmi a po přednáškách bývaly diskuse, na nichž jsme se dobře bavili. Například jeden náš kolega byl silně protikatolický, a tak nám předem rozdal otázky, které máme položit jednomu nábožensky založenému přednášejícímu, a my jsme mu pak připravili perné chvíle.
      Jednou nám někdo přednášel o poezii. Vykládal o stavbě básně a s tím spojených pocitech; všechno rozdělil do tříd určitých typů. V diskusi, která následovala, řekl: "Není to stejné jako v matematice, doktore Eisenharte?"
Doktor Eisenhart byl děkan postgraduální školy a slavný matematik. Byl také moc chytrý; řekl: "Rád bych věděl, co o tom soudí Dick Feynman ve vztahu k teoretické fyzice." V podobných situacích mě takhle pravidelně vyvolával.
      Vstal jsem a řekl: "Ano, existuje tu velice úzká spojitost. V teoretické fyzice je totiž analogií slova matematická formule a analogií stavby básně je vzájemná souvislost mezi teoretickým bla bla a tím a tím," a tak jsem pokračoval, až z toho vznikla perfektní analogie a přednášejícímu zářily oči štěstím.
      Potom jsem řekl: "Podle mého názoru, ať už o poezii řeknete cokoliv, tak stejně dobře jako v teoretické fyzice bych vám dokázal najít analogii v čemkoliv! Myslím, že takovéhle analogie nemají žádný smysl."
      V obrovské jídelně s okny s barevnými skly jsme se každý večer shromažďovali ve svých rozpadajících se akademických talárech a děkan Eisenhart zahajoval večeři latinskou modlitbou. Po večeři často vstal a měl pro nás různá sdělení. Jednou večer takhle doktor Eisenhart povstal a řekl: "Za dva týdny k nám přijede jeden profesor psychologie a bude přednášet o hypnóze. Profesor je toho názoru, že by bylo mnohem lepší, kdyby mohl uskutečnit živou demonstraci hypnózy, než aby o ní jen mluvil. Potřeboval by proto pár dobrovolníků, které by hypnotizoval..."
      Celý hořím netrpělivostí: bezpodmínečně musím zjistit, jak to s tou hypnózou je. To bude skvělé.
      Děkan Eisenhart pokračoval, že by bylo dobře, kdyby se přihlásili tři až čtyři dobrovolníci, aby si je hypnotizér mohl předem vyzkoušet a zjistit, který z nich se dá zhypnotizovat, takže se na nás obrací v pevné víře, že se přihlásíme. (Pane bože, ať už to nezdržuje!)
      Eisenhart seděl vpředu, na jednom konci jídelny, a já daleko vzadu, na druhém konci. Seděly nás tam stovky a já byl přesvědčen, že každý se chystá přihlásit, a děsilo mě pomyšlení, že mě neuvidí, když sedím tak daleko vzadu. Téhle demonstrace jsem se prostě musel zúčastnit!
      Konečně Eisenhart řekl: "Takže bych prosil, jestli jsou nějací dobrovolníci..."
      Vyletěl jsem ze židle se zdviženou rukou a vykřikl, jak nejhlasitěji jsem dokázal, aby mě náhodou nepřeslechl: "JÁÁÁÁÁÁÁÁ!"
      Skutečně mě nepřeslechl, protože kromě mě se neozvala jediná duše. Můj hlas zněl ozvěnou celou halou - byl to pěkný trapas. Eisenhartova okamžitá reakce zněla: "Ano, že vy se přihlásíte, pane Feynmane, to jsem samozřejmě věděl. Byl jsem jen zvědav, jestli budeme mít ještě jiné dobrovolníky."
Nakonec se přihlásilo ještě pár dalších lidí a týden před demonstrací se ten chlapík objevil, aby si vyzkoušel, jestli se někdo z nás pro hypnotizování hodí. Hypnózu jsem sice znal, ale jaké to je být zhypnotizován, to jsem nevěděl.
      Začal pracovat se mnou a zanedlouho jsme dospěli do stadia, kdy řekl: "Nemůžete otevřít oči."
      V duchu jsem si řekl: "Vsadím se, že bych mohl otevřít oči, ale nebudu dělat potíže: uvidíme, co bude dál." Je to zajímavá situace. Máte pocit, že jste maličko omámeni, ale přestože jste trochu oslabeni, víte stoprocentně, že byste oči otevřít dokázali. Ovšem na druhé straně oči neotevíráte, takže to vlastně nedokážete.
Vyzkoušel kdeco a nakonec usoudil, že se budu hodit.
      Když došlo ke skutečné demonstraci, museli jsme nastoupit na pódium a zhypnotizoval nás před celou princetonskou postgraduální školou. Tentokrát byl efekt silnější - asi že jsem se naučil, jak se nechat zhypnotizovat. Hypnotizér uspořádal různé demonstrace a nechal mě provádět úkony, které bych normálně nedokázal. Nakonec mi řekl, že až se probudím z hypnózy, nevrátím se přímo na své sedadlo, jak by bylo normální, ale obejdu celou místnost a dojdu ke svému sedadlu zezadu.
      Během celé demonstrace jsem si byl mlhavě vědom toho, co se se mnou děje, a spolupracoval jsem s hypnotizérem při všem, co chtěl. Ale teď jsem se rozhodl: Kašlu na to, už toho bylo dost! Vezmu to rovnou ke svému sedadlu.
      Když přišla chvíle, abych vstal a odešel z pódia, vykročil jsem rovnou k místu, kde jsem seděl. Jenže pak mě zaplavil nepříjemný pocit: cítil jsem se tak mizerně, že jsem nemohl pokračovat, a obešel jsem celý sál.
      O něco později jsem byl za jiných okolností hypnotizován jednou ženou. Když jsem byl zhypnotizován, řekla: "Teď zapálím zápalku, sfouknu ji a přiložím vám ji ke hřbetu ruky. Nebudete cítit žádnou bolest."
      Pomyslel jsem si: Kecá. Vzala zápalku, zapálila ji, sfoukla a přiložila mi ji ke hřbetu ruky. Cítil jsem trochu tepla. Během toho všeho jsem měl zavřené oči, ale v duchu jsem uvažoval: Je to jednoduché; zapálila jednu zápalku, ale dotkla se mě druhou. Nic na tom není, je to podfuk!
      Když jsem se probral z hypnózy a podíval se na hřbet ruky, čekalo mě pěkné překvapení: byla tam spálenina. Zanedlouho se objevil puchýř, ale vůbec to nebolelo, ani když praskl.
      Takže mně mé zkušenosti s hypnózou připadaly velmi zajímavé. Člověk si pořád říká: "Mohl bych udělat tohle, ale nechce se mi" - což jinými slovy znamená, že nemůže.