|
|
|
|
|||||
|
|
|||||||
Ukázka z knihy Historie, politika, společnost
Je stupeň nespavosti, přežvykování, historického smyslu, který poškozuje a posléze hubí vše živé, ať je to člověk nebo národ nebo kultura. Nehistorické i historické je stejnou měrou třeba pro zdraví jednotlivce, národa i kultury. Dějepis pojatý jako suverénní, čistá věda by byl jakýmsi ukončením života a konečným účtem lidstva. Historie, pokud je ve službách života, je ve službách moci nehistorické, a proto se v tomto podřízení nemůže a ani nemá stát čistou vědou, jako jí je třeba matematika. Dějiny patří především tomu, kdo je činný a mocný, kdo bojuje velký boj a potřebuje vzory, učitele a utěšitele, jichž nemůže nalézt mezi svými současníky a v přítomnosti. Historii snesou jen osobnosti silné, slabé osobnosti historie docela udusí. Jen z největší síly přítomnosti smíte vykládat minulé: jen v nejsilnějším vzepětí svých nejušlechtilejších vlastností uhodnete, co v minulém je hodno vědění a zachování a co je veliké. Stejné stejným! Dějiny píše ten, kdo má zkušenost a převahu. Ten, kdo neprožil nic většího a vznešenějšího než všichni ostatní, ten také nic velkého a vznešeného nemůže z minulosti vyčíst. Historická spravedlnost, i když je vykonávána opravdově a s čistým úmyslem, je hroznou ctností, protože vždy podkopává a kácí vše, co právě žije: její soud je vždy zkázou. Jestliže těžkopádná masa shledala nějakou myšlenku, například myšlenku náboženství, jako opravdu adekvátní, houževnatě ji hájí a vleče staletími: pak - a teprve tehdy - má být objevitel a zakladatel oné myšlenky velký. Výstřednosti historického smyslu, jimiž přítomnost trpí, jsou úmyslně žádány, podporovány a - využívány. Byla staletí, v nichž Řekové byli v podobném nebezpečí, v jakém se nalézáme nyní my: že totiž zahynou v záplavě cizího a minulého, v "historii". Přesněji vzato není "svoboda", jíž nynější stát obšťastňuje několik lidí ve snaze prospět filosofii, už vůbec žádnou svobodou, nýbrž úřadem, který svého muže živí. Má-li být nějaká událost vskutku velká, musí se setkat dvojí: velký duch těch, kdo ji tvoří, a velký duch těch, kdo ji prožívají. Některým epochám jako by ten či onen talent, ta či ona ctnost úplně chyběly, stejně jako některým lidem: počkejme si však na vnuky a jejich děti, máme-li čas čekat - vynesou nitro svých dědů na sluneční světlo, to nitro, o němž dědové sami ještě nic nevěděli. Výjimečné lidi určité epochy chápu nejraději jako náhle se objevivší pozdní výhonky dávných kultur a jejich sil: jako určitý atavismus národa a jeho mentality: - tak je na nich alespoň něco srozumitelného! Nejpilnější ze všech věků - ten náš - nedokáže z množství své píle a svých peněz udělat nic než zase jenom nové peníze a novou píli: vydávat vyžaduje totiž víc génia než získávat! Časy úpadku jsou ty, v nichž jablka padají ze stromu: mám na mysli individua, nesoucí semena budoucnosti, původce duchovní kolonizace a nové tvorby státních a společenských svazků. Úpadek je jen hanlivé slovo pro podzimní čas národa. Evropa, toť nemocný, který své nevyléčitelnosti a věčným proměnám svého utrpení dluží nejvyšší dík. | ||||||||
vydané knihy
ediční plán
o nakladatelství
distribuce
knihkupectví
antikvariát