Nakladatelství Aurora - vydané knihy

O'Brien, Kate: Ta dáma
Z anglického originálu That Lady přeložil Vojtěch Gaja.
Vázané, 320 stran, 199 Kč, rok vydání: 2000, 3. vydání
ISBN 80-85974-83-5

O knize

Dnes již klasický historický román se odehrává ve Španělsku v 16. století za vlády Filipa II. Postavy jsou skutečné - ale protože historické prameny nezachovaly nic o krásném romantickém vztahu Anny y Mendoza, princezny z Eboli, k státnímu sekretáři Perezovi, ani o nesmiřitelné žárlivosti krále, vylíčila je Kate O'Brien ve své čtivé a poutavé knize, v níž tento krásný milostný příběh opět ožil.
Děj románu začíná v době, kdy Anna, příslušnice staré kastilské šlechtické rodiny, od mládí králova přítelkyně, je již zralou ženou a vdovou, matkou dospívajících dětí. Ve chvíli smyslové závrati se stane milenkou skeptického a lehkomyslného ministra Pereze a tím vzbudí nesmiřitelnou, nikdy nepřiznanou Filipovu žárlivost, který ji ve své uražené ješitnosti, maskované státními zájmy, tvrdě potrestá. Anna však hájí své právo na soukromý život a nepřistoupí na žádný kompromis. V těžkých zkouškách nezapře svou lásku k stejně pronásledovanému Perezovi, protože cítí povinnost při něm stát, i když její náklonnost jí připravuje čím dál ostřejší konflikty.
Strhující milostný příběh, intimní dramata třech postav, svár "citu a povinnosti" pro svou nepopiratelnou kvalitu vychází česky již potřetí.

O autorce

Kate O'Brien (1897-1974) patří mezi nejvýznamnější moderní irské spisovatele dvacátého století píšící anglicky, zejména pro zvláštní jemnou citlivost, s níž neopakovatelně líčí ženské hrdinky – přestože jsou svázány se svým okolím a rodinou, jednají vždy jako moderní svobodné bytosti.
Narodila se v Limericku jako šesté z devíti dětí středostavovské katolické rodiny a byla vychována v církevní škole. Později získala znamenité vzdělání na univerzitě v Dublinu a pracovala jako novinářka a učitelka. Roky 1922-23 strávila ve Španělsku jako guvernantka a od té doby se datují její návraty do Španělska a hluboký zájem o Španělsko i jeho historii.
Známější než dramatická tvorba (6 dramat) je její románové dílo. Uznání si získala již prvním románem Bez pláště (Without any Cloak, 1931, č. 1967). Další úspěšné romány následovaly: Mary Lavelle (1936), The Land of Spices (1941), Konec léta (The Last of Summer, 1943, č. 1958), a zejména nejpůsobivější historický román Ta dáma (That Lady, 1946, č. 1948, 1971), ve Spojených státech vydaný pod názvem Pro jedno zrnko hroznového vína (For One Sweet Grape, 1946).

Ukázka z knihy

Venku bylo už tma, Anna tedy zavřela velké okno a stáhla záclony. V krbu pěkně hořelo, ale sluhové přiložili ještě polena a smrkové šišky, rozžali svíčky a odešli. Anna si nebyla docela jista, zda se jí opravdu líbí nejnovější výzdoba tohoto pokoje. Pořídila ji začátkem roku v návalu veselosti a vzrušení, když se domnívala, že by mohla krátce vyjádřit svůj návrat k společenskému životu tím, že by uspořádala domácí slavnost o Velikonocích nebo hostinu o Rodrigových narozeninách nebo - cokoli podobného. Byl to od ní nápad rebelantský, nepromyšlený, bez rozumu. Ale v postě jí zemřela matka, princezna z Melity, a dům se zahalil do smutku. Společnost, která by ocenila novou malbu a čalouny, jež snad ani nebudou krále zajímat, nepřišla. Filipovi se líbíval ten pokoj za přísných časů, pokoj hladkých bílých stěn a tmavočervených závěsů, a jistě ho nyní pohorší a bude se mu zdát výstřední vzorek zlatých akátových listů na bílé stěně. Možná bude mít pravdu. Ale ty těžké, zlaté hedvábné záclony jsou triumfem pastranských tkalcovských stavů a rovněž tak tmavozelený samet na židlích a na polštářích. Obrazy se králi líbívaly nejvíc: Giorgionova krajina, která ho vždycky přivedla k hovoru o Tizianovi, hlava hocha od Cloueta, kterou jí darovala Isabela z Valois, její vlastní tmavý, všední portrét od Sancheze Coella, Holbeinova kresba ženské hlavy, kterou jí Ruy poslal před dvaceti lety z Anglie, Ruyho portrét, jemuž se Filip vždycky podivoval, od Holanďana Antonia Mora, a králův dar „Plačící svatý Petr“ od Pantoji de la Cruz - obraz, který Anna neměla ráda, který však visel ve stínu, takže si ho nemusila všímat.
      Ale dnes večer, bez ohledu na to, zda jej Filip pochválí nebo ne, se jí pokoj, v němž na něho čekala, líbil svou rozjasněnou a čekající náladou. Cestou z ložnice se zastavila na prahu a těšila se z barev ve své nesmyslné, radostné náladě.
      Leckdo by čekal, pomyslila si, že se chystá něco velmi významného, a mě zatím čeká nuda při bláhovém plánování námluv pro některé dítě nebo zákonitý sňatek podle vůle matčiny nebo bůhvíco. Ale přesto se z krásného pokoje radovala.
      Na italském stolku blízko krbu stály růže. Byly velmi krásné, ale Annu napadlo, že je jim tam asi příliš horko a že rychle zvadnou. Zatímco uvažovala, kam by je dala, otevřely se velké dveře v severní stěně pokoje. Ohlašovali krále, který k ní kráčel.
      Poklesla před ním na koleno, a když vstala, byly už dveře zavřené a oni zůstali sami.
      Král se rozhlížel a hodnotil pokoj očima.
      „Nezmínila jste se mi o těchto změnách.“
      „Má vás obtěžovat vaše poddaná i novou malbou stěn a potahy polštářů?“
      „Líbí se mi, Anno. Je to překvapující - světácké na venkovský dům. Ale - ale k vám se hodí.“
      Maličko se na ni usmál a sedl si ke krbu. Anna usedla z druhé strany.
      „Je tomu už dávno, co jsem měla světácké myšlenky,“ podotkla.
      „Myslím, že to velmi prospívá vaší nesmrtelné duši.“
      „Váš zájem o duši vzrůstá,“ namítla střízlivě.
      „Ten zájem jste jednou u mne vyvolala sama, Anno.“
      „Já, Vaše Veličenstvo?“
      Zasmál se hlasitě. Když byli sami, užívala oslovovací formality jenom tehdy, když chtěla být ironická nebo prostomyslná. Jemu se ten nápad líbil.
      „Vaše ctnost byla pro mne tichým kázáním o důležitosti duše. Byl to, Anno, důsledek těch kázání.“
      Poslouchala ho s jistými rozpaky, jež byly u ní cosi nového. Neboť tohle je Filip ve smyslné náladě, Filip směřující k velitelské otázce své žádosti. Anna už léta pohlížela na Filipa jako na mrtvého milence, neukojeného sice, ale již usmířeného, a vědomí jeho potlačené vášně dodávalo zvláštní vážnost a charakter jejímu vztahu k muži, který nepřestával býti mužem, ale byl zároveň Filipem, králem, přítelem rodiny. Přece mu však odpověděla, jak dovedla nejlépe a nejvlídněji.
      „Vaše náklonnost k Ruymu byla vaším věrným cenzorem, Filipe. A pokud se týká mé - ctnosti - je mi protivné, že někdy někomu byla - ,tichým kázáním'.“
      Král byl potěšen jejími prvními slovy, ale teď jako by zrozpačitěl. Nebyl rád, že si kdysi přál k ní mít snadný přístup.
      „Já aspoň jsem v ni věřil vždycky, za všech okolností - na tom nesejde, co o vás vykládal Madrid, Anno.“
      Anna se usmála.
      „Také jste věřit mohl, Filipe. Madrid mě přec obviňoval jen z toho, že jsem spala s králem.“
      Filip se zatvářil poněkud zaraženě.
      „Zapomněl jsem už na váš volný způsob řeči, má drahá!“
      „Je mi líto - obtěžuje vás snad?“
      Vztáhl k ní napolo ruku a ona, i když ji nepřijala, všimla si její stárnoucí pokožky.
      „Naopak. Připomíná mi to staré časy - a vnuká myšlenku, Bůh nám odpusť, že smrt ještě nestojí na prahu.“
      „Vy a smrt! Jaké by to bylo překvapení pro vás, kdyby na vás zapomněla, Filipe!“
      „Na mne zapomněla?“
      „Je to urážka majestátu - připomenout to?“
      Filip seděl zpříma na židli, s lokty na opěradlech a s rukama volně složenýma. Anně se zdálo, že je svěžejší a že má jasnější oči, než když vstoupil. A když se k ní naklonil, zavrtěl přitom hlavou na znamení posměšného nesouhlasu s její pohotovostí, byl si sám vědom své svěžesti a živosti. Znovu poznával, že smyslové zbystření je zvláštní dar, kterým ho Anna obdarovává, míval ten pocit u ní vždycky, stejně jako dnes. Pokaždé, když se setkal s Annou, nabyl sebedůvěry a rozehříval se, bylo mu dobře. Ale musí se opřít této nevhodné radosti nebo aspoň zabránit tomu pocitu příjemnosti. Mohl by u něho způsobit nebo vyvolat neupřímnost v otázkách, o nichž s ní chtěl promluvit.
      „Vaše smělost se mi vždycky líbila a nic jsem proti ní nenamítal, - jak dobře, Anno, sama víte,“ pravil, - „ale přijel jsem, abychom si promluvili o vážných věcech.“
      „Ach tak! - To je od vás neobyčejně milé. Které jsou to vážné věci, Vaše Veličenstvo?“
      Rozehnal posměšnou prostomyslnost otázky mávnutím ruky.
      „Musíte se vrátit do Madridu a ujmout se komplikovaných věcí své rodiny.“
      Anna chvíli neodpovídala. Byl to podivný rozkaz. Sotva před rokem, když se její otec přimlouval u krále, aby se mohla vrátit do Madridu z rodinných důvodů, Filip odmítl po dlouhém rozmýšlení a připomněl princi z Mélita přání jejího manžela, aby Anna žila pokud možno v Pastraně, daleko od dvorských intrik a své velmi rozvětvené rodiny.