|
|
|
|
|||||
|
|
|||||||
 o knize ukázka z knihy recenzeO knize
Spiritualita amerických indiánů je založena na porozumění, které přesahuje organizované formy náboženství. Způsob, jak přistupujeme ke spiritualitě, nám dává příležitost růst a okoušet život se vším, co nabízí. Hledíme na život jako na cestu, která nás zavede zpět k celku, k jednotě se Stvořitelem. Jsme zde, abychom prožívali lásku života a přijímali toto velké tajemství. Každý z nás si alespoň jednou položil ony jednoduché otázky - Kdo jsme? Odkud přicházíme? Kam jdeme? - otázky, které si lidé po celém světě kladou již po staletí. Veškeré lidstvo, muži i ženy, hledají, pátrají po odpovědích. Kladou si otázky o smrtelnosti a nesmrtelnosti; jakým směrem se dát a jak směr nalézt. Každá kultura se pokoušela nabídnout základní strukturu, podle níž lze chápat smysl života a určitým způsobem žití ospravedlnit. S tímto vědomím člověk vytvořil mnoho různých náboženství, aby se pokusil právě tyto otázky vysvětlit. Navzdory existenci všech náboženství však lidé po odpovědích nepřestávají pátrat. Proč? Po všechny časy se lidstvo drží víry, že ve vesmíru existuje jakási vyšší moc; že existuje větší síla než ta naše. Tento systém víry dává lidem útěchu a vnáší logiku a řád do jejich světa zmatků a bolesti. Takovou bolest a zmatek pociťujeme, když nám odejde milovaná bytost - což je v naší společnosti chápáno jako smrt - nebo když se nás zmocní nemoc. V takových okamžicích cítíme, že jsme ztratili veškerou kontrolu. Jsou to okamžiky, kdy musíme znovu uspořádat svůj způsob života, dokud se tělo neuzdraví, dokud nemůžeme pokračovat. Právě v těchto okamžicích je většina z nás ochotna obrátit se k nějaké vyšší síle, abychom nalezli uspokojení a nabyli znovu kontroly nad svým životem. Nicméně ve způsobu života amerických indiánů neexistuje smrt, ale pouhý odchod. Věříme, že jsme na cestě do příštího světa. Všechno, co se nám přihodí na tomto světě, předurčuje to, zda se vrátíme do jednoty s celkem: domů. Pokud neobstojíme v životních zkouškách, musíme za své chyby pykat. Když předstoupíme před Stvořitele, není to Stvořitel, kdo nás soudí, jsme to my sami. Věříme, že Stvořitel je láska a že jeho láska nás soudit nebude. My jako lidé musíme posoudit vlastní minulost, a pokud děláme příliš mnoho chyb, potom víme, jaké soudy musí být vyneseny. Cítíme také, že někdy se musí objevit nemoc, aby našemu životu vrátila rovnováhu, a že je to čas pro přizpůsobení našich myšlenek, čas pro vidění. Cestování po světě mě přivedlo k poznání, že lidé stále pátrají. Pátrají po pravdě o sobě. Každý jedinec se pokouší nalézt svou cestu rovnováhy a porozumění, která by ho přivedla zpět do svého středu a zpět ke smyslu života. Každý člověk si klade otázky: Jak navázat spojení se silou tvoření? Jak nalézt smysl života? Co se mnou bude po smrti? Toto pátrání vede k mnoha dílkům skládanky. Musí se hledat po celém světě. Lidé se pokoušejí skládanku sestavit, aby našli své odpovědi. Teď přišli na Želví ostrov, aby nalezli kousíčky skládanky v učení obyvatel tohoto kontinentu a sami v sobě. První poučení, které bychom si měli vzít, zní: náboženství je lidmi utvořená instituce, ale spiritualita je nám dána Stvořitelem. Lidé Želvího ostrova se rozhodli žít způsobem duchovní nauky, nikoli podle zásad vytvořených lidmi, které byly vypracovány tak, aby co nejlépe sloužily těm, kdo náboženské instituce řídí. Nevedli jsme svůj způsob života jen o nedělích, vedli jsme ho každičkou minutu dne, sedm dní v týdnu, rok za rokem. Jaká byla slova, takové byly i skutky. Po léta to společnost nazývala tradicí nebo kulturou původních amerických indiánů. Dokonce mnohé domorodce přesvědčili, že to je tradice. Ale já bych to jednoduše nazval způsobem života, a je na čase zase jednou se o tento způsob života podělit s lidmi celého světa. Musíme dojít k pochopení, že Bůh má mnoho jmen a forem, ale že je stále tím jediným a stejným Stvořitelem. Mnozí lidé naneštěstí říkají, že právě jejich cesta je cestou jedinou, že jejich Bůh je jediným Bohem; že jen jejich cesta nás přivede k branám nebeským. Kdy si lidé uvědomí, že je jen jedna cesta, cesta Stvořitele? Tato cesta je tu pro každého a každému dává právo zvolit si vlastní životní stezku. Pokud je zvolena správně, zavede nás k celku - domů. Duchovní stezka, po níž kráčíme, neurčuje lidem způsob víry ani způsob chůze po jejich stezce. Jedinec není zatracen pro svou vlastní víru ve Stvořitele. Pro nás je to velmi jednoduché; všechny živé bytosti byly stvořeny Stvořitelem, proto jsou všechny věci součástí celku a součástí Stvořitele. Mnohá náboženství se snaží, aby to vyznělo tak, jako kdyby ona byla odpovědná za volbu vyvolených lidí, ale ve skutečnosti jsme to my, lidé, kdo rozhoduje o tom, zda budeme vyvoleni. Veškerý život je dílem Stvořitele, proto jsou všichni živí tvorové součástí Stvořitele, součástí celku. Všichni jsme byli stvořeni ze země, naší matky. Vše stvořené bylo vloženo do lůna Matky Země. Stvořitel přišel a dotkl se lůna a dal stvořenému energii životní síly - a stvořil ducha. Duch se stal živoucí součástí země. Na konci naší cesty se tělo a mysl navrátí do otevřené náruče Matky Země. Pokud jsme šli cestou dobrého života, energie naší životní síly se znovu navrátí ke zdroji síly a připojí se k celku. Nikdy nezapomínejme, že jsme všichni součástí země, spolu se všemi tvory, malými i velkými, a že se musíme učit hodnotě veškerého života, který byl dán, i úctě, lásce a péči o naši Matku Zemi. Lidé Želvího ostrova mají úsloví, které je společné všech národům ostrova: „Všem našim příbuzným“ nebo „Všichni jsme spřízněni“. Říká se to poté, co dokončíme modlitbu nebo nějakou řeč, abychom si připomněli, že Stvořitel, skrze lásku, učinil veškerý život plodným. Všichni tvorové, kteří kdy byli, kteří jsou nyní a kteří se narodí v budoucnosti; zvířata, ptáci, hmyz, rostliny, byliny, stromy, skály, vzduch, voda, oheň a země, ti všichni jsou součástí stvoření, jsou našimi pradědy a prabábami, bratry a sestrami. Všichni jsme jedno v duchu a energii, všichni jsme ze země. Možná máme mnoho různých forem a ulit. Možná máme každý odlišné vlastnosti, nadání a druh síly. Ale nakonec jsme všichni jedno. Všichni jsme propojeni s kruhem života. Jakmile toto spojení pochopíme, pochopíme zdroj síly a Stvořitele. V tu chvíli začneme komunikovat se všemi součástmi stvoření. Když pochybujeme, stačí se rozhlédnout kolem a vidět, že vše je živé, a ve všem živém můžeme spatřit Stvořitele.  zpět na začátek
Ukázka z knihy
Kdo byli američtí indiáni? „Američtí indiáni“ nebyli ve skutečnosti ani „Američané“, ani „indiáni“. To evropští dobyvatelé dali jméno „Amerika“ místu, které domorodci nazývali „Želví ostrov“, a paušální jméno „indiáni“ tolika národům a kulturám, které zde vzkvétaly. Mnoho jmen, pod nimiž známe různé kmeny, jsou ve skutečnosti zkomolené verze přezdívek - často hanlivých nebo posměšných -, které dal jeden národ svým sousedům. Většina kmenů si říkala jednoduše „Lidé“ nebo „Dvounozí“ nebo „Lidé žijící na tomto místě“. Po pravdě šlo o mnoho různých národů s mnoha různými kulturami. Byly zde kmeny kočovných prérijních lovců, jako byli Siouxové, Poníové, Vraní indiáni; zemědělské komunity jako Irokézové z oblasti východních lesů a Velkých jezer; rybáři z tichomořského pobřeží jako Kwakiutlové; zemědělské osady mírumilovných Hopiů na jihu. Americká vláda uznává existenci 267 různých kmenů, ale ve skutečnosti existovalo tisíc nebo více kmenových seskupení hovořících stovkami jazyků, přičemž některé z nich se navzájem liší asi jako angličtina od japonštiny. Některé z těchto kultur trvaly po staletí. Jiné byly výsledkem pozdějšího přizpůsobování měnícím se podmínkám. Například kmen Černonožců se proslavil výbornou jízdou na koni, i když do styku s koňmi se dostal až po roce 1730. Všechny tyto národy usilovaly o vznešenost, statečnost a moudrost a všechny sdílely společné duchovní vazby se zemí a s okolní přírodou. Mnohé kmeny však byly i kruté, násilnické, etnocentristické a mužsky šovinistické, některé vlastnily otroky a strašlivě mučily své nepřátele. Zkrátka byly náchylné ke stejným chybám a slabostem jako kterákoli jiná rasa; byli to lidé - jako vy nebo já. Jak řekl při setkání s prezidentem Andrew Jacksonem starý válečník Černý jestřáb: „Já jsem člověk a vy jste člověk.“ Obě tyto představy - barbarského primitiva a ušlechtilého divocha - nám brání v přímém kontaktu s lidem Želvího ostrova jako s důležitým prvkem našeho společného dědictví historie lidstva. Způsob života domorodců mohl být zničen, ale jejich moudrost je stále živá a má nám i dnes co říci, a abychom tuto přírodní moudrost pochopili, musíme nejdřív přijít na chuť kultuře, z níž vznikla. Musíme se vydat na zpáteční cestu naší kolektivní pamětí do Ameriky otevřených širých plání posetých bizony; do panenských lesů oplývajících divokými zvířaty; do časů, kdy představivost nebyla ve službách výroby reklam na spotřební zboží, ale byla oživována viděními přicházejícími od Velkého ducha; do časů před tím, než byl přetržen posvátný kruh. Život na Velkých pláních Pow-wow V letních měsících se lidé velkého siouxského národa, jednoho z prérijních národů, shromažďovali k tomu, co vešlo ve známost jako „pow-wow“. Šlo o barvité společenské setkání, kdy se sešlo mnoho různých kmenů, aby utvořily mobilní „město“ z týpí. Někteří si oblékli své obřadní kostýmy, s péry a úžasnými malovanými ozdobami. Lidé se scházeli k oslavám, aby společně tančili a zpívali, závodili na koních a hráli hazardní hry, vyměnili si příběhy a zboží. Jelikož svatba mezi členy stejného klanu většinou nebyla přípustná, byly tyto události rovněž příležitostí pro mladé muže a ženy z různých kmenů, aby se poznali a zamilovali. Zboží nebylo jen kupováno a prodáváno, ale také vyměňováno v podobě darů při rituálním „obdarovávání“ nebo také potlači. Tady se člověk těšil vysoké vážnosti nikoli pro bohatství, které si ponechal pro sebe, ale pro míru své štědrosti. Těmito dary nebyly nehodící se vyřazené předměty, ale věci užitečné a ceněné. Takové obdarovávání bylo záležitostí obětování, v původním smyslu „učinit posvátnou oběť“. Darovat něco jakýmkoli jiným způsobem bylo považováno za nečestné. Při zimních shromážděních některých kmenů se zdobily jehličnaté stromy tabákovými ozdobami - váčky s posvátným tabákem - a pod tyto stromy se umísťovaly dárky pro zimní obdarovávání. Někteří odborníci tvrdí, že šlo o předchůdce „vánočního stromku“. Muži a ženy Některé ženy na sobě měly kůži z bizoní krávy, pomalovanou abstraktními stylizovanými vzory představujícími ženskou plodivou sílu, symbolizujícími veškerou posvátnou medicínu ženství. Někteří muži na sobě měli kůži z bizoního býka, zdobenou například motivy slunečního úsvitu, představujícího posvátné síly mužství. Muž míval v pravé ruce levé křídlo orla, zatímco žena nosila v levé ruce pravé křídlo. Byla to připomínka toho, že muž a žena jeden druhého potřebují, jelikož pták jen s jedním křídlem nemůže létat. Každé pohlaví mělo svou vlastní medicínu neboli spirituální sílu. Tradičně se předpokládalo, že muž má mnohem jasnější vhled do předmětného světa, zatímco žena vidí mnohem jasněji do „skrytého“ světa spirituálního. Úlohou ženy bylo shromažďovat energie potřebné pro posvátné obřady, jako byl „tanec Slunce“, který předváděli muži. Po ženách se zpravidla nechtělo, aby se účastnily určitých očistných obřadů, jako byla potní chýše (viz 5. kap.), protože jejich menstruační cyklus byl chápán jako přirozeně očistný, pojící je k Matce Zemi a pomáhající udržovat si duševní rovnováhu. Muži a ženy měli v této společnosti určité tradiční role, ty však nebyly strnule neměnné. Určitá nadání jedince, daná Duchem, byla důležitější. Žena se mohla stát náčelníkem, nebo dokonce sedět ve válečné radě. Zde byly její názory ceněny, neboť panoval názor, že její prožitek mateřské lásky zajišťuje, že se bude snažit vyhnout konfliktům, které nejsou nezbytné. V tomto duchu, při oceňování jedinců za to, čím jsou, byli homosexuálové a transsexuálové považováni za „zvláštní“ lidi a nebyli prostřednictvím strachu ze sociálního ostrakismu nuceni přizpůsobit se. V některých případech měli dokonce vlastní obřady. Například v kmenech Siouxů, Vraních indiánů a Kiowů byla při přípravách na obřad tance Slunce pocta vyšplhat na strom a umístit na jeho vrchol posvátný „medicinský váček“ (viz 4. kap.) často svěřována Ma-Ho - osobě se „dvěma dušemi v jednom těle“. Byl jí buď muž, u kterého se projevovaly rysy ženského chování, nebo žena, u níž se projevovaly rysy mužského chování. Věřilo se, že tuto posvátnou službu vykoná nejlépe „zvláštní“ osoba, která může zastupovat obě pohlaví. zpět na začátek
Recenze
Všechno souvisí se vším
Namísto pokusu (kolikátého už) o historický nebo akademický přehled mrtvých tradic obyvatel „Želvího ostrova“ pátrá útlá kniha z nakladatelství Aurora po živoucích pravdách v nich obsažených. Zkoumá prvotní principy, které leží v pozadí toho, jak domorodí Američané chápou život. Timothy Freke, který dal knize konečnou podobu, vycházel z hlasů Černého jelena, náčelníka Seattla a hlavně „strážce dýmky“ WA'NA'NEE'CHE'. Srozumitenou a čtivou formou seznamuje čtenáře s tím, jak indiáni využívají potní chýši, snový váček, medicínská pera, posvátné dýmky, různá vidění a všechny možné byliny včetně tabáku. Posvátnost všeho živého byla pro tento téměř vyhubený národ stejně samozřejmá jako důraz na spiritualitu nejen o nedělích, ale každičkou minutu dne. Velmi zajímavě je v knize vysvětleno, proč lidé Želvího ostrova nevytvořili propracovaný psaný jazyk, nakolik je obohacovalo pozorování přirozeného života zvířat a činnost tzv. heyókhů, obřadních klaunů, kteří jim bránili brát se příliš vážně. WA'NA'NEE'CHE' říká: „Čím méně přemýšlíte a čím více cítíte, tím více porozumíte.“ Pokud vám toto moudro připadá postavené na hlavu, pak je to jasná známka toho, že nejste indián.Filip Šebek, Nový Prostor č. 26, 4. 12. 2000
zpět na začátek
| ||||||||
vydané knihy
ediční plán
o nakladatelství
distribuce
knihkupectví
antikvariát