Nakladatelství Aurora - vydané knihy

Sharpe, Tom: Henry Wilt má smůlu
Z anglického originálu The Wilt Alternative přeložila Milena Turner. Ilustrace Václav Kabát.
Vázané, 216 stran, 193 Kč, rok vydání: 2000, 1. vydání
ISBN 80-85974-93-2

O knize

Román Henry Wilt má smůlu, který volně navazuje na knihu Nový život Henryho Wilta, opět přivádí na scénu nehrdinského hrdinu, nevýbojného smolaře, nepříliš úspěšného učitele a průměrného intelektuála.
Henry Wilt není šťastný. Jediné okamžiky radosti a štěstí zažívá ve své fantazii, kde se cítí bezpečně chráněný před všemi nástrahami, jež mu připravuje jeho agilní manželka, která dokáže s neuvěřitelnou urputností organizovat celé své okolí. Avšak nečekané události vytrhnou Wilta z poklidného života. Po dvanácti letech bezdětného manželství jeho manželka po úspěšném léčení neplodnosti porodí čtyřčata - výhradně ženského pohlaví - a tak Wiltovi odčerpává energii nejen žena, ale i děti a velký dům, do kterého se naštěstí přistěhuje nová nájemnice, krásná Irmgard. Henry Wilt je v pasti, krásnou Irmgard mu nezbývá než obdivovat a milovat: je totiž naprosto jiná než jeho manželka - štíhlá, inteligentní, a začne dokonce navštěvovat jeho večerní kurzy. Jednoho večera se však Henry vrací domů a zjišťuje, že jeho rodina je v zajetí teroristů a jeho dům je obléhán policií.
A tak se Henry Wilt opět stává středem dramatických událostí, jejichž prostřednictvím rozvíjí skvělý britský humorista příběh plný nečekaných zvratů, komických situací, vtipných replik i slovních gagů.

O autorovi

Tom Sharpe (vlastním jménem Thomas Ridley) se narodil 30. 3. 1928 v Londýně. Vzdělání získal v Lancing College a v Pembroke College v Cambridgi. Povinnou vojenskou službu absolvoval ve speciálním oddílu válečného námořnictva. V roce 1951 odešel do Jižní Afriky, kde působil jako sociální pracovník a posléze jako učitel v Natalu. Během let 1957 - 1961 vlastnil fotografický ateliér v Pietermaritzburghu, odkud byl v roce 1961 deportován. V letech 1963-1972 přednášel historii na College of Arts and Technology v Cambridgi. S velkým ohlasem se setkal jeho román Wilt z roku 1976 (česky Nový život Henryho Wilta, 1999) i další dvě pokračování se stejným hrdinou. Všechny tři knihy o Wiltovi byly přeloženy do mnoha světových jazyků. Kromě této trilogie je autorem téměř dvou desítek humoristických knih. V roce 1989 se Wilt dočkal také filmového zpracování a podle románů Porterhouse Blue a Blot on the Landscape vznikly velmi úspěšné televizní seriály. V roce 1986 byla Tomu Sharpeovi udělena Velká cena Xaviera Fornereta za černý humor. Je ženatý a žije v Cambridgi.

Ukázka z knihy

1
V tom týdnu probíhaly zápisy. Henry Wilt seděl za stolem v místnosti č. 467, díval se do tváře svědomité ženy sedící naproti a snažil se vypadat zaujatě.
      "No, bylo by tady jedno místo v pondělí večer – rychločtení," řekl. "Tady si vyplníte přihlášku..." Mávl neurčitě směrem k oknu, ale žena se nedala odbýt.
      "Ráda bych o tom věděla trochu víc. Pomůže to, vidíte?"
      "Pomůže?" pronesl Wilt, odmítaje se nechat zatáhnout do jejího nadšení pro sebezdokonalování. "Záleží na tom, co si představujete pod pojmem pomoc."
      "Můj problém je v tom, že čtu tak pomalu, že když se dostanu na konec knihy, nevím už, o co šlo na začátku," řekla žena. "Manžel tvrdí, že jsem prakticky negramotná."
      Smutně se usmívala, naznačujíc rozvrácené manželství, které by Wilt mohl zachránit tím, že by jí doporučil trávit pondělní večery mimo dům a zbytek týdne rychlým čtením knih. Wilt měl o této léčbě své pochybnosti. Snažil se proto přesunout poradenské břímě někam jinam.
      "Možná že by pro vás bylo lepší přihlásit se do kurzu 'Význam a smysl literatury'," navrhl.
      "Ten jsem absolvovala loni a pan Fogerty byl skvělý. Řekl, že mám schopnosti."
      Wilt potlačil chuť říci jí, že Fogertyho představa schopností nemá zhola nic společného s literaturou a je spíš jaksi fyzická – ačkoli je záhada, co k čertu mohl Fogerty vidět v tomto svědomitém stvoření –, a vzdal to.
      "Účelem rychločtení," začal odříkávat, "je zdokonalit čtenářskou dovednost jak v rychlosti, tak v zapamatování toho, co jste přečetla. Zjistíte, že čím rychleji budete číst, tím víc se na čtení soustředíte, takže..."
      Mluvil pět minut, přednášeje předem připravenou řeč, kterou za ty čtyři roky zápisů budoucích rychločtenářů znal nazpaměť. Žena před ním se začala viditelně měnit. Tohle chtěla slyšet, to evangelium o sebezdokonalení ve večerní škole. Když Wilt skončil a ona vyplnila přihlášku, vyzařoval z ní nový optimismus.
      Z Wilta toho vyzařovalo podstatně míň. Zůstal tam po zbytek dvouhodiny, naslouchal podobným konverzacím u ostatních stolů a žasl, jak jen je možné, že si Bill Paschendaele i po dvaceti letech dokázal udržet tu nadšenou vervu pro "Úvod do Fenlandské subkultury". Ten chlap nadšením doslova plál. Wilt se otřásl a zapsal dalších šest rychločtenářů s výrazem tak znechuceným, že by to muselo odradit každého kromě nejsilnějších fanatiků. Během přestávek děkoval bohu, že už ten předmět nemusí sám učit, nýbrž že je tam jen proto, aby ovečky přivedl do stáda. Jako vedoucí humanitních věd Wilt už nevedl večerní kurzy a dostal se do říše rozvrhů hodin, komisí, memorand, starostí o to, který z jeho podřízených je na řadě, aby se nervově zhroutil, a občasných přednášek pro zahraniční studenty. Za to poslední měl co děkovat Mayfieldovi. Zatímco zbytek školy byl těžce poznamenán nedostatkem financí, zahraniční studenti za sebe platili. Dr. Mayfield, teď vedoucí akademického rozvoje, si vytvořil říši skládající se z Arabů, Švédů, Němců, Jihoameričanů, a dokonce i několika Japonců. Ti teď pochodují z jedné přednášky na druhou v úsilí pochopit anglický jazyk a, což je ještě nemožnější, anglickou kulturu a zvyky, za pomoci míchanice lekcí pod názvem "Angličtina pro pokročilé cizince". Wilt k tomu jednou týdně přispívá rozmluvou na téma "Britský rodinný život", která mu dává příležitost mluvit o svém vlastním rodinném životě tak svobodně a upřímně, že by to Evu rozzuřilo a jeho samého přivedlo do rozpaků, kdyby nevěděl, že jeho studentům chybí základní pochopení toho, co jim povídá. Ten rozpor mezi Wiltovým vzhledem a fakty jeho života mátl i jeho nejbližší přátele. Před osmdesáti cizinci si byl jist anonymitou. Byl si jist anonymitou, tečka. V místnosti č. 467 mohl trávit čas přemítáním o ironii osudu.
      Místnost za místností, ve všech patrech a odděleních školy seděli vyučující za stoly, lidé jim kladli otázky, obdrželi uvážené odpovědi a nakonec vyplnili přihlášky, které zajistily, že si vyučující udrží svá zaměstnání přinejmenším na další rok. Wilt si udrží to své navěky. Humanitním vědám nikdy nebudou chybět studenti. O to se postaral zákon o vzdělání. Učni jednodenních kurzů mají prostě předepsanou hodinu týdně na "pokrokové myšlenky", ať se jim to líbí, nebo ne. Wilt je zajištěn, a kdyby nebylo té nudy, dalo by se říct, že je šťastný člověk. Nebýt té nudy a Evy.
      Ne že by Eva byla nudná. Teď, když se stará o čtyřčata, rozšířila Eva Wiltová své nadšení na každou "alternativu" pod sluncem. Alternativní medicínu střídá alternativní zahrádkářství a alternativní výživa, dokonce i různá alternativní náboženství, takže když se Wilt denně vrací domů ze školy, kde si vybírat nemůže, nikdy si není jist, co ho čeká: ví jen, že to bude něco jiného než včera. Jedinou neměnnou hodnotou je kravál vyluzovaný čtyřčaty. Wiltovy čtyři dcery jsou po mamince. Jestliže je Eva plná energie a nadšení, ony jsou k neuhonění a její mnohá nadšení násobí čtyřikrát. Aby nepřišel domů dřív, než budou holky v posteli, chodí Wilt do práce pěšky a je rezolutně nesobecký, pokud jde o používání auta. K jeho problémům přispívá i to, že Eva dědila po tetě, Wiltův plat se zdvojnásobil, a tak se rodina přestěhovala z Parkview Avenue do Willington Road, do velkého domu s velkou zahradou. Na společenském žebříčku Wiltovi postoupili. Podle Wiltova názoru to však není zlepšení a někdy sní o starých časech, kdy Evino nadšení tak trochu tlumila starost o to, co řeknou sousedi. Teď je Eva matkou čtyř dětí a paní domu, takže tyhle věci jsou jí fuk. Zrodila se v ní strašlivá sebedůvěra.
      Na konci dvouhodiny Wilt sebral seznamy nových studentů a odnášel je loudavě chodbou administrativní budovy do kanceláře. Na schodech se k němu přidal Peter Braintree.
      "Právě jsem zapsal patnáct suchozemských krys na námořní navigaci. Není to dojemný začátek roku?"
      "Dojemné to bude až zítra na schůzi té ničemné Mayfieldovy komise," řekl Wilt. "Dnes to byla hračka. Snažil jsem se odradit několik tvrdošíjných ženských a čtyři poďobané výrostky od rychločtení a nepovedlo se mi to. Proč nemáme kurz na vyřešení křížovek za patnáct minut? To by jim pozvedlo sebedůvěru víc, než kdyby překonali rekord v rychlém přečtení Ztraceného ráje."
      Sestoupili dolů a přešli sál, kde slečna Pansaková stále ještě zapisovala zájemce o badminton.
      "Potřebuju se napít piva," oznámil Braintree. Wilt souhlasně přikývl. Cokoliv, jen aby už nemusel domů. Opozdilci stále ještě přicházeli a všude na Post Road parkovala auta.
      "Jak ses měl ve Francii?" zeptal se Braintree.
      "Přesně tak, jak bys čekal, že se člověk bude mít s Evou a potomstvem v jednom stanu. Z prvního kempu nás vyhostili, když Samanta rozvázala pomocná lanka u několika stanů. Což by nebylo takové neštěstí nebýt toho, že nějaká žena v jednom z těch stanů měla astma. To bylo na Loiře. V La Vendée jsme si postavili stan vedle nějakého Němce, který bojoval na ruské frontě a byl z toho ještě pořád v šoku. Nevím, jestli tě někdy v noci probudil chlap, co ječí něco o Flammenwerfern, ale můžu ti říct, že to člověku leze na nervy. Odstěhovali jsme se bez vyzvání."
      "Myslel jsem, že jste jeli dolů do Dordogne. Eva vyprávěla Betty, že četla knihu o třech řekách a že to bylo prostě okouzlující."
      "To čtení možná ano, ale ty řeky ne," opáčil Wilt, "rozhodně ne ta, u které jsme stanovali. Pršelo, a Eva samozřejmě chtěla mít stan v tom, z čeho se záhy stal přítok řeky. Bylo dost těžké postavit tu věc i na suchu. Už tak to vážilo tunu, ale lovit to o půlnoci ze záplavy a táhnout sto metrů po břehu ostružiním a nacucané vodou..." Wilt zmlkl. Ta vzpomínka byla příliš bolestná.
      "A pršet nepřestalo," pronesl Braintree soucitně. "To se stalo nám."
      "Nepřestalo," řekl Wilt. "Celých pět dní. Pak jsme si našli hotel."
      "To je nejlepší. Alespoň se najíš slušného jídla a pořádně se vyspíš."
      "Snad. Ale my jsme spát nemohli. Samanta se vykálela do bidetu. Ten příšerný puch mě vzbudil někdy ve dvě ráno. Ale bavme se o něčem civilizovaném." Šli k Zajíci v pytli a dali si pivo.