Nakladatelství Aurora - vydané knihy

Gerber, Alain: Ďáblův sad
Z francouzského originálu Le Verger du Diable přeložila a doslov napsala Danuše Navrátilová.
Kniha vyšla za finanční podpory Ministerstva kultury ČR.
Vázané, 136 stran, 187 Kč, rok vydání: 2000, 1. vydání
ISBN 80-85974-84-3

O knize

Navzdory suchu, jež řádí v této zemi Latinské Ameriky, slibuje Ďáblův sad bohatou úrodu. Nenávisti. Násilí. Strachu a smrti.
      Diktatura odstraňuje nepohodlné. Mučí je tajně a v tichosti. Mrtvé zahrabává do země. Všude se rvou psi. Kamiony naložené záhadnou rudou, naježené ozbrojenými muži, plnou rychlostí projíždějí městečkem. Všude je k vidění přepychový kabriolet, jehož majitel není k zastižení. Pekelné horko rozvlňuje kulisy a postavy natolik, že skutečnost se k nerozeznání podobá přeludům.
      Najde za těchto okolností mírumilovný Ernesto Ramos, který vyhlásil válku falši a přetvářce, místo posledního odpočinku svého syna? Přelstí záludné plány kapitána Mendozy, šéfa vojenské rozvědky? A hlavně: dokáže k Luise — srdcové nebo snad pikové dámě — opět zahořet láskou, jejíž tajemství, jak se domnívá, dávno zapomněl? Najde u ní odpuštění, nebo trest za svá pochybení? Podaří se mu odhalit záhadu vlastního bytí, zapudit vlastní démony? Prohlédl, získá zpět ztracenou sebeúctu?
      Kdo lépe než Alain Gerber nám může přiblížit atmosféru subtropické země? Dokázal to půvabným, vysoce podnětným stylem oplývajícím metaforami: nádhernou poezií ve vynikajícím románu.

O autorovi

Alain Gerber se narodil 31. srpna 1943 v alsaském Belfortu. Má rád literaturu a jazz. Je členem Akademie Charlese Crose a Jazzové akademie, producentem jazzových pořadů rozhlasových stanic France, Musique a France, Culture a píše kritické články do časopisu Jazz Magazine.
Literární tvorbě se věnuje od roku 1975; sbírka povídek Dny vína a růží (Les Jours de vin et de roses) obdržela v roce 1984 Goncourtovu cenu. K jeho nejvýznamnějším románům patří Sloní zvěsti (Une rumeur d'éléphant, 1984), Nefrit a obsidián (Le jade et l'obsidienne, 1981), Stezka otroků (La Trace aux esclaves, 1987), Mylenya neboli zamlklý dům (Mylenya ou La Maison du silence, 1991), Citadela z písku (Une citadelle de sable, 1992), Brána zapomnění (La porte d'oubli, 1993), Čtyři roční doby v Benátkách (Quatre saisons à Venise, 1996), Běží v trávě malý stín (La petite ombre qui court dans l'herbe, 1997) a Židličky z Myrtiosy (Les petites chaises de Myrtiosa, 1999). Za zmínku stojí, že je znamenitým komturem řádu Velkého pupku Kolegia patafyziky.

Ukázka z knihy

1
Mohl to být přelud z přílišného horka. Cesta, chvějící se v dáli. Rozvlněná průčelí domů. Roztavené světlo. Sklovitý vzduch. Horký dech zdí. Vegetace zkamenělá nebo odlitá z bronzu. Stopa mezků a povozů navěky vyrytá v zemi. A to nehybné bzučení ticha.
      V horní části ulice, přede mnou, poblíž vyzáblé benzinové pumpy se prach třpytí a blýská jako tabulka břidlice. I toulaví psi zalezli do svých doupat. Čekají na konec malátnosti. Dokonce i ptáci.
      Kostelní zvon odbíjel třetí přesně v okamžiku, kdy jsem opatrně a se zatajeným dechem otvíral dveře.
      Stíny s ostrými obrysy jsou přibité k úpatí věcí. Rozžhavené nebe probublává na terasách. Stéká podél zdí. Tekuté světélkování oslabuje jejich barvy. Opršalá modř. Bledý okr. Mdlá žluť. Bezkrevná hněď. Pohaslá starorůžová někdejších paláců, odkud byly navždy vyhnány uhlazenost i vytříbený vkus.
      Na nohy spáčů dopadají proužky světla škvírami v okenicích. Muži s ulepeným podpažím, umaštění nezdravým potem, vychutnávají smilné pohlazení siesty. Někteří usnuli napříč přes ženu, která bdí v přítmí s široce rozevřenýma očima.
      Za opravnou aut s koloniálem, umístěnou pod ochranou svatého Jana Křtitele a svatého Kryštofa, se stoupání zmírňuje až k hliněným chatrčím na východním okraji městečka. Následuje náhorní rovina. Ranní a večerní vánek, vítr od moře i vítr z hor tam vrší bludné kupky prachu (popela země stínů). Jinde je zem holá.
      Chatrče zastřešené rezavějícím vlnitým plechem nemají dveře ani okna. Ojedinělé otvory ozdobené špínou a sazemi jen nedokonale zakrývají korálkové závěsy, cáry rohoží, odpudivé hadry. Obyvatelé mě mohou pozorovat, aniž musí nadzvednout hlavu z ubohého lože.
      Se ztuhlou šíjí pozorně sleduji rytmus dechu a chrápání, unikající z brlohů. Naslouchám tlumenému šustění slamníků. Nicméně lidí z hlíny se nemusím obávat tolik jako těch z kamene. Odpírají si to nejnutnější a vykrmují pokoutní loterie; nechtějí vzít na vědomí, že nikdo nikdy nic nevyhrál, naději na výhru má přece každý.
      Nahoře na pláni se ohlédnu přes rameno. Nebojím se, že by mě někdo sledoval, přestože taková možnost není vyloučena. Ale mám rád výhled, který se odsud otvírá. Dohlédnout lze až k hranicím pouště. Na obzoru tuším Modré lány; otec byl na ně žárlivě pyšný, mnohem víc než na své ostatní pozemky.
      Jsem ještě dítě, když za rakví svého dědečka poprvé vystupuji na pahorek. Před chvílí mě městečko rdousilo: nyní mi leží u nohou. Jako by pokleklo, zatímco jsem pln bázně kráčel za symboly smrti.
      Kochám se tou neskutečnou podívanou. Sukovitá pěst slunce mi sklouzává ze zátylku. Otec se mnou musí zatřást a uhodit mě hřbetem ruky, aby mi připomněl, co se sluší a patří. Při obřadu stojím na okraji jámy a při každé příležitosti si nenápadně prohlížím nepředstavitelnou nádheru nejsmutnějšího místa na zemi.
      Toho dne pochopím, že jsem dědečka miloval víc než kohokoli jiného, nicméně že existují i další záhady, stejně ohromující, a proto stejně závažné jako smrt. To poznání mi vžene do očí proud slz. Dospělí jsou na mne pyšní; ani jeden nepochopil pravý důvod mého zoufalství.
      Poblíž Boží lékárny se cesta propadá jako skluzavka, aby se posléze vyšplhala na tržní náměstí, jehož podloubí vykresluje dokonale pravidelný vzor. Nad prašnou cestu se podél celého svahu sklání sloupy přetížené kabely.
      Je mi jedenáct let, když je do městečka zavedena elektřina. Po vyučování se na pláni scházejí vyvolení, ti, kteří mohou chodit do školy, hrají míčové hry a v tichosti kouří nedopalky svých otců, vkleče na patách, s prázdným pohledem, až do soumraku.
      O pět let později se tu zase setkávají mládenci před tanečními zábavami. Jeden si nekonečně dlouho pročesává vlasy zahlcené pomádou. Druhý si brousí nůž o kámen. Další ladí kytaru. Čtvrtý si vyměňuje boty s pátým. Šestý recituje necudné čtyřverší na počest pomyslné milenky.
      Bledý a toporný Alcibiade Seguer zůstává v našem středu zcela osamocen. Rozdávám studené koblihy z papírového kornoutu a trochu kořalky ukradené v kuchyni. Ředíme ji pivem, ale vsadil bych se, že ta břečka nikomu nechutná.
      Opět na pláni, jednoho dne po ranní mši, beru kolem pasu Angelu. Je to lživé gesto. Vím, že ona mne nemiluje; nevím, zda já miluji ji. Očekávám rázné a strohé odmítnutí. Dokonce si je snad i celým srdcem přeji... Ona však, aniž přitom přestaneme pozorovat krajinu, položí konečky prstů na mou ruku a já jsem lapen ve vlastní pasti, ale jaký užitek z toho může mít ona?
      Jindy se společně s osmi kamarády rekruty škrábeme i se zavazadly do vojenského náklaďáku; vojáci nás povzbuzují kopanci do beder. Po letech tady moje jednotka, jsem jedním z desátníků, staví do palebné pozice tři zastaralé kulomety Hotchkiss a ostřeluje nádvoří nemocnice, kde se opevnili povstalci. Tady, téhož dne, týmiž kulomety jsou u zdi hřbitova zastřeleni všichni, kdo uposlechli výzvu a vzdali se. Alcibiade Seguer padl mezi prvními.
      Plukovník Arévalo je odmítá pohřbít uvnitř zdí. Poručíkovi, který si dovolil za ně prosit, vyhrožuje vojenským soudem. Začíná otravná práce s kopáním masového hrobu na odvráceném úbočí pahorku.
      Konečně, opět na tomto návrší, jdu v myšlenkách — jen v myšlenkách — za zohaveným Hectorovým tělem. A sem se vracím každý den v době siesty, bos, abych nenadělal žádný hluk. Starý bílý oblek je mi příliš velký. Čpí naftalínem a vavřínem, ale zdálky rozpouští mou postavu v sálavém světle.
      Kovaný portikus hrozí zřícením. Podpírají ho tlusté kůly. Kusy plesnivých provazů stahují šikmou trhlinu ve štítu. Při sebemenším závanu větru se ozývá truchlivé vrzání.
      Procházím se po hřbitově s očima upřenýma na zem. Hledám místo, kde ho zahrabali.
      Hector má větší štěstí než jeho kmotr. Odpočívá v posvěcené půdě. Někde pod lánem ostružiní, kam přijdou mrtví, kteří se ještě nenarodili. Nebo pod některou cestičkou, abychom navěky šlapali po jeho památce.
      Zatím jsem hledal marně. První noc pršelo (slabounce, k velkému zoufalství pachtýřů), nicméně dost na zahlazení stop. V těchto věcech se vyznají. Udusají zem pažbami a posypou prachem. Nepříznivé počasí práci dokončí. Za určitých okolností voní hřbitov časně ráno mangem a vanilkou.
      Syn mi říká: „My nemáme hroby, my nikdy nezemřeme. Oni nás nemohou zabít. My jsme touha.“ Skloním hlavu. Jak mám vydržet jas v jeho pohledu? „My jsme jediná průzračná touha této země, pane profesore.“ Opakuje mi to pokaždé, když se sejdeme. Uprostřed noci. Já ležím pod sítí proti moskytům a prudce mi buší srdce. On sedí u mého lože a je klidný. Na konferenčním stolku hoří svíčka, vedle jeho revolveru s pažbou z rohoviny.
      Opakuje mi to v různých obměnách, klidným a zastřeným hlasem, a pečlivě dbá na to, aby oddálil cigaretu od rtů, když na mě mluví. Nepokouší se mě přesvědčit. Sděluje mi nepochybnou věc. Možná by byl rád, kdyby tomu bylo jinak.
      „My jsme jediná nevinná touha. My jsme jediná živá touha této země, pane profesore, nikdy nás nezabijí.“ Polknu naprázdno. I tentokrát odvrátím oči. „Zastřelili tvého kmotra,“ namítám. Usměje se. „Oni sami jsou mrtví, pane profesore. Zabíjejí jen sami sebe.“ Bloudím očima po stropě nad přízračnými nebesy moskytiéry: „Postříleli stovky jiných, Hectore. A postřílejí jich tisíce, miliony, bude-li třeba...“ Usměje se. „Sami umírají, pane profesore. My jsme nesmrtelná touha této země... Víte,“ dodává, „chci se v brzké době oženit.“ (O tom se mnou nikdy nemluvil; už o tom se mnou mluvit nebude. Rád bych se o té ženě dozvěděl všechno, ale ctím naše dohody.) Vyloví další cigaretu z kapsy u košile. „Dal bych si také jednu,“ špitnu nesměle. Půvabným pohybem nadzvedne síť. Teď je to on, kdo uhýbá pohledem, když mi ke rtům přibližuje otlučený zapalovač Alcibiada Seguera. „Nikdo mě neviděl vcházet,“ řekne.