Nakladatelství Aurora - vydané knihy

Deane, Seamus: Tápání ve tmě
Z anglického originálu Reading in the Dark přeložila Kateřina Hilská.
Kniha vyšla za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a ILE (Translation Fund), Dublin, Irsko.
Vázané, 224 stran, 199 Kč, rok vydání: 2000, 1. vydání
ISBN 80-7299-006-3

O knize

Seamus Deane se narodil v Derry v ulsterské oblasti a jeho vzpomínky na dětství, klukovské zážitky, na učitele v katolické škole i na strýčky a tety z rozvětvené rodiny, která společně prožívala dobré i zlé události, jsou úzce spojené s historií dlouhého irského boje za samostatnost a temnou tragédií, která poznamenala celou rodinu. Osudy skromně žijící početné rodiny, v níž vyrůstá i inteligentní a vzdorný chlapec, zachycuje život Irska od čtyřicátých do sedmdesátých let. Kniha Tápání ve tmě - román v povídkách, smutných i velmi vtipných - popisuje ponuré i rozmarné irské prostředí, jeho divokou přírodu, pověry i silné náboženské cítění. Současně se autor dokáže podívat s ironickým odstupem na sebe i rodinný život. Příběh je napsán čtivým, podmanivě poetickým jazykem, a nechybí v něm ani specifický irský humor. Kniha přitažlivým způsobem přibližuje čtenářům nedávnou historii a osud Irů a Irska ve dvacátém století, a tak alespoň částečně splácí dluh, který mají čeští nakladatelé vůči současné irské literatuře.

O autorovi

Tápání ve tmě je autorovou beletristickou prvotinou. Do té doby Seamus Deane (* 1944) psal básně, kterých vyšlo několik sbírek, a především eseje o irské literatuře a dějinách irské literatury. V současné době přednáší na univerzitě a je editorem antologií irské literatury. Kniha Tápání ve tmě patří k nejpozoruhodnějším vzpomínkovým dílům v současné literatuře. Seamusovi Deaneovi přinesla velký úspěch u čtenářů i kritiků a v roce 1996 byl za tuto prózu odměněn cenou Guardian Fiction Prize a navržen na prestižní Bookerovu cenu.

Ukázka z knihy

PISTOLE
Leden 1949
Té tmavé zimy se objevila dvě policejní auta, černé a černé, která jako by se snesla s časně ranním světlem ulice jako dvě vesmírné lodi. Viděl jsem, jak se jejich nablýskaný kov odrážel v okně vedlejšího domu, když s námi vyrazila. Tomu ovšem předcházela domovní prohlídka. Svítivá postava v bílé pláštěnce do deště prošla dveřmi ložnice a postavila se zády ke zdi a pak rozsvěcela a zhasínala. Ten člověk křičel, ale já jsem otupěl šokem a pouze jsem viděl, jak se mu otvírají a zavírají ústa. Oblékl jsem se v té tenké membráně ticha. Věděl jsem, že hledají tu střelnou zbraň, kterou jsem odpoledne předtím našel v dolní zásuvce uvnitř skříně ve vedlejším pokoji, kde spaly sestry.
      Byla to dlouhá, modročerná a těžká pistole, kterou jsem propašoval zadem ven, abych ji ukázal nějakým klukům z Fahanovy ulice, poblíž starých městských hradeb. Přišli si zahrát fotbal a potom jsme se hádali o politice. Doma mě sice varovali, abych se nikdy ani nezmiňoval o pistoli, kterou prý mému otci daroval mladý německý námořník, jehož ponorku přitáhli do přístavu na konci války. Drželi ho spolu s dalšími asi třiceti v chatkách u doků a otec mu nosil vždycky v poledne nějaký kus chleba nebo mléko, protože pomáhal v chatkách zavádět elektřinu ke svícení a topení. Než mladý námořník odjel, věnoval otci na památku tu zbraň. Poněvadž jsme však měli bratrance ve vězení za účast v IRA, byli jsme poznamenaná rodina a museli jsme se chovat opatrně. Byl jsem mladý a hloupý.
      Zatímco jsme se shlukli kolem pistole, potěžkávali ji, mířili s ní, měřili její délku proti svým předloktím, cítil jsem, že nás někdo pozoruje. Fogey McKeever, o němž se vědělo, že je policejní donašeč, stál na konci uličky a přihlížel. Byl to mladý, asi dvacetiletý muž s upřímným obličejem, rozzářeným úsměvem a široko posazenýma, zakulacenýma očima.Vypadal jako ztělesněná upřímnost. Viděl mě, když jsem si pistoli nesl zase domů.
      Počkal jsem deset minut a pak jsem ji opět vynesl ven, zabalenou do starých novin, a zakopal ji v kamenném příkopu na poli. Byl jsem si tak jist, že to stačí, že jsem na to zapomněl, ještě než jsem šel spát. Ale teď tu byla policie a prošťárávala dům. Odtrhávali linoleum, zvedali podlahová prkna, skříň ležela dveřmi na podlaze uprostřed místnosti a rozřezané tapety visely v pruzích ze stěn.
      Nahnali nás dolů a drželi uprostřed místnosti, zatímco prohledávali kuchyň. Jeden policista otevřel plechovku australských broskví a rozlil žluté šavlovité proužky a cukernatou šťávu po podlaze. Další vyšel na dvůr a otevřel pytel cementu, když prohledával kůlnu. Objevil se znovu v bílém oblaku, boty se mu lepily na lepkavé lino a cement z něj odpadával v bílých vločkách. Dosud jsem pobýval v tom tichu. Předměty jako by se vznášely ve stavu beztíže po celé místnosti. Všem tekl po tvářích pot nebo slzy. Pak jsme se s otcem a Liamem octli v policejních autech a ranní světlo už se mezitím zalesklo na břidlicových taškách střech, ale lesk pominul, když jsme zahnuli za roh směrem k policejním kasárnám o pár set metrů dál.
      Kde je ta zbraň? Měl jsem ji, viděli mě s ní, kde je? Obrovské obličeje policistů se ke mně skláněly a ptaly se mě na to, nejdřív tiše, pak stále hlasitěji. Otce přinutili, aby si sedl ke stolu a pak na něj položil horní polovinu těla, paže roztažené. Pak ho tloukli do krku a do ramenou gumovými obušky, krátkými a rudými jako rána. Řekl jim to, ale oni mu nevěřili. Tak bili taky nás, Liama a mě, na druhé straně stolu. Pamatuji se na pot a vztek v tátově tváři, když tomu přihlížel. Když mě na chvilku opřeli bradou o stůl, podíval jsem se na něj. Mrkl na mě? Nebo měl v očích slzy? Pak jsem se pod tlakem ran udeřil do hlavy o stůl tak, že jsem se pořádně kousl do jazyka.
      Ještě dlouho potom jsem se probouzel nad ránem zpocený a stále dokola jsem se sám sebe ptal: „Kde je ta pistole? Kde je? Kde je ta pistole?“ A mnul jsem si tvář, abych setřásl spánek a strach jako pavučinu. Pokud z ulice dole zablesklo světlo, představa policejního auta se znovu objevila a vlasy jsem měl najednou jako slepené a potily se mi ruce. Policejní pach jako by odčerpal kyslík ze vzduchu a já jsem tam seděl a lapal po dechu.

Recenze

Románové tápání současných Irskem

...V roce 1996 vydal Seamus Deane svůj první román Tápání ve tmě (v angličtině Reading in the Dark, čili Čtení ve tmě). Vypravěčem je chlapec, který vyrůstá v katolické části města Derry ve čtyřicátých a padesátých letech. Román se skládá ze vzájemně propojených povídek, které chronologicky sledují příběh chlapcova dospívání. Začíná u vzpomínek na dětství a končí o mnoho let později smrtí obou rodičů. Některé epizody mají lehce humoristický charakter (hodina matematiky ve škole, základy sexuální výchovy v podání poněkud zmateného katolického kněze), některé popisují bolesti a úzkosti chlapce, který objevuje podivný svět dospělých. Některé epizody zachycují dusivou atmosféru provinčního města plného pomluv, rodinných sporů a závisti - města, které se navíc stane výbušným ohniskem krvavých nepokojů. Jako kulisu k příběhům autor evokuje svět, v němž splývá každodenní domácí život s odvěkými lidovými pověrami, přítomností duchů a stínů mrtvých, silnou, až slepou katolickou vírou, policejní korupcí a všudypřítomným vlivem IRA.
Těžištěm románu je chlapcovo hledání záhadné pravdy o minulosti - téma, které také zajímá řadu jiných ulsterských spisovatelů. Zdánlivě byl jeho strýc Eddie legendárním odbojářem IRA, který bojoval proti protestantské a britské nadvládě za občanské války v roce 1922. Traduje se, že zemřel hrdinskou smrtí při přestřelce v městském lihovaru mezi sudy explodující whisky. Náhodou narazí chlapec na jisté nesrovnalosti mezi různými verzemi této legendy a pomalu začíná odhalovat vrstvy veřejných a soukromých lží, až nakonec objeví děsivou pravdu o strýcovi i o dalších členech rodiny. Toto hanebné rodinné tajemství ho provází po celou dobu jeho dětství a nutí ho vnímat svět jinýma, až příliš dospělýma očima.
...Ale přestože románový příběh a jeho prostředí činí jistý politický úhel pohledu skoro nevyhnutelným, výsledkem vůbec není pouze jakýsi politizovaný text. V tom se Deane liší například od dalšího člena skupiny Field Day, dramatika Briana Friela, který má ve své divadelní tvorbě značnou tendenci schematizovat situace, aby zjednodušil a posílil svou argumentaci. Postavy v Deanově románu naopak ztělesňují složitou lidskou dimenzi „velkých dějin“ - celou škálu lidských slabostí, od žárlivosti k naivitě, které vždycky stojí v pozadí událostí, jež svět sleduje na televizních obrazovkách. Nejsilnější dojem z románu Tápání ve tmě možná spočívá právě v jeho mimořádně citlivém vylíčení mezilidských vztahů, které se hluboce vryjí do čtenářovy paměti.

Christopher Hopkinson (HOST, 2/2000)