Nakladatelství Aurora - vydané knihy

Lourie, Richard: Stalin - autobiografie
Z anglického originálu The Autobiography of Joseph Stalin: A Novel přeložil Milan Dvořák.
Vázané, 240 stran, 193 Kč, rok vydání: 2000, 1. vydání
ISBN 80-7299-012-8

O knize

Fiktivní deník Josifa Visarionoviče Stalina je čtivým, ale přesto nezjednodušeným pohledem do jeho nitra. Autor pracuje s doloženými a ověřenými historickými fakty, před čtenářem vyvstává živý obraz Stalina v nezkreslené podobě a tato "analýza zla", v níž odhaluje důvody a pohnutky Stalinových činů, čtenářem otřese. Přesvědčení, že masoví vrahové jsou vlastně slabí zbabělci, jen kolečka v soukolí mašinerie společnosti a že zbabělost je podstatou zla, v tomto případě neobstojí. Stalin nebyl zbabělý slaboch, ale bystrý znalec lidí, manipulátor, který na cestě k absolutní moci potlačil svou víru v Boha i svědomí. Tento schopný byrokrat, přestože nebyl dobrý řečník ani neměl charisma, si dovedl mravenčí prací přizpůsobit celý stranický aparát a využít ho k uplatnění své absolutní moci. Osobní zápisky jsou napsané údajně v letech 1938-39, tedy v období, kdy Stalin získal téměř neomezenou moc. Ústředním motivem je jeho nenávist k rivalovi - Lvu Trockému, jenž byl sice v exilu v Mexiku, ale Stalina přesto neustále pronásledovala utkvělá představa, že na něj Trockij připravuje atentát. Autor ve svém brilantním díle kombinuje čtivost románu s přesností historické práce.

O autorovi

Richard Lourie, překladatel, historik, rusista a polonista je autorem tří románů: Zero Gravity, First Loyalty (nominace na Pulitzerovu cenu) a Sagittarius in Warsaw. Vydal také čtyři knihy z oblasti literatury faktu: Hunting the Devil, Russia Speaks, Predicting Russia's Future a Letters to the Future. Obdržel doktorát na univerzitě v Berkeley v Kalifornii. Působil jako novinář, jeho články a politické eseje komentující události ve střední a východní Evropě byly pravidelně uveřejňovány v The New York Times, The Washington Post, The New Republic a The Nation. Pracoval také pro televizi a film, přeložil téměř čtyřicet knih z polštiny a ruštiny, mj. A. Sacharova a C. Miłosze. Žije v New Yorku.

Ukázka z knihy

1
Lev Trockij se mě snaží zabít.
      Má na to veškeré právo i důvody. Po Leninově smrti ve čtyřiadvacátém jsem ho všemožnými manévry i kličkami porazil v politickém souboji. Vyloučil jsem ho ze strany. Vypověděl jsem ho z Moskvy. Vyhnal jsem ho do zahraničí. Štval jsem ho po celé Evropě a počátkem letošního roku jsem ho zahnal do úkrytu až do Mexika.
      Ničím jeho organizaci a likviduji jeho stoupence. Podle jeho názoru jsem „zradil“ revoluci a poskvrnil její čest nevýslovnými zločiny.
      Jako komunista si Trockij klade za úkol zachránit přede mnou sovětské Rusko. Ví, že je jediným člověkem na světě, který je schopen takový úkol splnit. Hitler by mohl do Ruska vpadnout a vypálit Moskvu do základů, jenže Hitler by nikdy nemohl zaujmout mé místo v Kremlu. A to by Trockij mohl a je přesvědčen, že by měl.
      Minulost vyžaduje, aby mě zabil. Budoucnost vyžaduje, aby mě zabil. Jedním slovem, historie vyžaduje, aby mě zabil. A historie, to je náš živel, náš bůh.
      Ale jak se Lev Trockij konkrétně pokusí mě zabít? Toť otázka. Byl by hlupák, kdyby všechny své naděje spojoval s jediným postupem. Jako bývalý vůdce Rudé armády ví, že vítězství v boji se dosahuje za použití všech možných prostředků v pravý čas a ve správné posloupnosti – dělostřelectvo, jízda, pěchota. Udělá tedy naprosto všechno, aby se mi dostal na kobylku, bude se snažit proniknout do orgánů NKVD, rozvracet armádu, podněcovat pracující k nespokojenosti, podplácet mou tělesnou stráž, získávat ke spolupráci mé kuchaře i ochutnávače, mé lékaře i zubaře. A já bych byl tím větší hlupák, kdybych nevycházel z předpokladu, že na mě Trockij bude útočit všemi těmihle rozmanitými způsoby.
      Jenže teď Trockij připadl na další možnost, jak mě zničit. A i když si to snad sám ještě neuvědomuje, našel způsob ze všech nejjistější. Píše můj životopis.
      Ano, Rusové přikládají velký význam literatuře, i když spisovatele posílají do vyhnanství nebo popravují. A přece – nepřeháním snad? Velký Stalin že by se měl bát knihy? Ne, nepřeháním ani trochu.
      I když Trockij tu práci sotva zahájil, je už jasné, že jeho kniha o mně bude pro svého hlavního hrdinu rozsudkem i smrtícím nástrojem. Jsem člověk dost nedůtklivý, ale jeho útoky na svou osobu bych nakonec dokázal snést. A skoro všechny zločiny, ze kterých mě obviní, jsou už veřejně známy – toho se nebojím. Ony některé zločiny musejí být známy, aby měly náležitou účinnost, i když já jsem se vždycky snažil zamaskovat svou vlastní zodpovědnost jakousi nejednoznačností: nebyla to Stalinova chyba, to si příliš horlivě počínalo NKVD, a tak podobně.
      Jsou ale také zločiny, o kterých se nesmí dovědět nikdy nikdo. V mém případě je takový jeden.
      Trockij bude nutně při psaní mého životopisu instinktivně hledat právě to, ten jediný zločin, jehož odhalení by rozvrátilo mystiku autority, která mi umožňuje vládnout. Co je koneckonců autorita jiného než trans poslušnosti? Moc rozhodně nespočívá ve fyzické síle. Mě může někdo zabít stejně lehko jako kohokoli jiného, při mých sto šedesáti centimetrech možná snáze než většinu ostatních. Stačí jeden silný chlap, aby mě v noci zaškrtil. Stačí jeden kuchař, který mi k masu přidá jed, právě tolik, aby se mé srdce zastavilo. Proč se to dosud nestalo? Protože zatím nebylo proneseno slovo, které by zrušilo kouzlo.
      Jelikož celá logika Trockého existence i situace ho nutí, aby mě zabil, hledá pokaždé, kdy vezme do ruky pero, ona slova, která by to kouzlo zrušila a mě povalila.
      A tak, i když rok sedmatřicátý přinesl nesmírné problémy – dirigování teroru, řízení země, řešení hrozby Adolfa Hitlera -, nic na celém světě mi neleží v hlavě víc než to, co o mně Lev Trockij píše.
      Prostřednictvím soudruhů, kteří jsou mi osobně věrni, si pravidelně pročítám drobné úryvky z životopisu, který sepisuje a který nazval případně prostě STALIN.
      Jedna jeho mexická pomocnice v domácnosti, rolnická žena, kterou příchod do města zurbanizoval, zproletarizoval a zradikalizoval, umí stejně dobře pořizovat mikrosnímky jako utírat prach. Přímo před sebou Trockého vidím, jak k ní vzhlédne od psacího stolu, když vstoupí do pracovny, aby vynesla odpadkové koše. Ve skutečnosti ji nevidí. Není důležitá, není přitažlivá. Možná se na ni usměje, možná pokývne hlavou, ale hned nato se vrátí ke svému psaní. Znovu dělá tu osudnou chybu, které se dopustil při našem prvním setkání před třiceti lety v roce 1907 v Londýně. Když si promluvil s Leninem, prošel těsně kolem mě, jako bych byl jenom nějaký věšák na kabáty.
      A tuhle chybu dělá nadále, protože já očima té ženy vidím do té místnosti v Mexico City, pořád jsem s ním, a on mě pořád nevidí.
      Rychle se přesvědčuji o správnosti svého podezření, že má nepřátelské úmysly. Jen prohlásí, že bude „objektivní“ a nepřehlédne žádnou skutečnost, která „zní ve prospěch jeho hrdiny“, začne toho hrdinu okamžitě napadat. Velcí vůdcové jsou mistry „živého slova“, píše Trockij a zařazuje do téhle kategorie Lenina a Hitlera. Ale Stalin?
      „V tomto ohledu představuje Stalin jev naprosto výjimečný. Není ani myslitel, ani spisovatel, ani řečník.“
      Když Trockij říká, že Stalin není myslitel, chce tím ve skutečnosti říci, že daleko větším myslitelem je Trockij. Egoisté, ať říkají cokoli, mluví vždycky o sobě.
      Pokud myslet znamená porovnávat, co řekl jeden německý filozof o jiném německém filozofovi, a vyslovovat vlastní samostatný názor, nehodlám se přít. Trockij je lepší myslitel. Jestli ale myslet znamená užívat mozku, aby člověk získal to, co chce, tak je Stalin lepší myslitel než Trockij. Chtěli jsme oba totéž, tu jedinou věc, kterou v Rusku stojí za to chtít – Kreml. Získal jsem ho já a Trockij pěstuje v Mexiku králíky.
      A když Trockij tvrdí, že Stalin není řečník, tak ve skutečnosti pouze hloubá nad tím, jak se proboha mohlo stát, že on, který se proslavil svým řečnickým uměním, mohl být zahnán tak daleko od Ruska, že tu jeho hlas nezazní ani jako šepot.
      Především nebyl zase tak velký řečník. Uznávám, že za revoluce a občanské války dokázal pozvednout dělníky ke vzpouře a vojáky do útoku. Jenže lidí s takovýmhle nadáním bylo hodně, a navíc byli dělníci ochotni povstat a vojáci bojovat. Jinak by k žádné revoluci nedošlo. Trockij to jako marxista ví.
      A i když byli dělníci a vojáci revolučně naladěni, žádná úspěšná revoluce by nenastala, kdyby se jí nepostavila do čela komunistická strana, což dokazují nezdary předchozích revolt a revolucí. Strana byla rozhodujícím prvkem, a skutečným důkazem řečnických schopností bylo umění tenhle rozhodující prvek ovlivnit.
      A Trockij u soudruhů žádné velké úspěchy nezaznamenával.
      Měl onu příliš dokonalou ruštinu Žida a dokázal mluvit celé hodiny, prskat kolem sebe, když se rozohnil, a mávat ukazovákem, když poučoval. A co udělal po čtyřech hodinách úžasného řečnického výkonu? Sestoupil z tribuny a zmizel. Jako anděl z nebes, který přinese poselství a pak se ztratí. Andělé nezůstanou, nepobudou s lidmi, nepoptají se po zdraví jejich rodičů a nedají se s nimi cigaretu.
      Soudruzi to neměli rádi. Soudruzi nevěří na anděly.
      Trockij má vtip a ironii intelektuála, ale zažertovat neuměl. A chlapi mají vždycky rádi nějaký ten žertík.
      V dobách, kdy ještě nebylo tak důležité získat si mou přízeň, mi mnozí soudruzi říkali, že jim daleko víc vyhovuje moje schopnost shrnout věc do několika úderných slov, která člověku uvíznou v paměti. Trockij řečnil. Já jsem si získával spojence.
      Kdo tedy měl na své straně „živé slovo“?
      To „živé slovo“ měl na své straně Stalin.
      A Trockij se mýlí i v představě, že je větší autor než já.
      Jako komunista ví, že závažnost literatury určuje jen a jen to, jak dokáže sloužit věci. Jeho spisy tedy rozhodně nemají žádný význam, protože on svou věc, přinejmenším až dosud, prohrál. Mne ovšem to, že je Trockij ve vyhnanství a že mám kolem sebe jenom hrstku věrných spojenců, ani v nejmenším neuklidňuje. Lenin byl také ve vyhnanství sám a měl kolem sebe jen hrstku věrných stoupenců, a obrátil celé Rusko naruby.
      Důležitý je účinek a v tomhle ohledu jsou všechny svazky Trockého nic proti jednomu čtyřverší, které jsem v mládí napsal já:
      Věz, že kdo spálen padl k zemi,
      kdo utlačován věčně je,
      do výše jednou vzlétne nade všemi
      na zářných křídlech naděje.
      Tyhle verše zachycují ducha onoho gruzínského mladíka, který se měl povznést z bídy a nicoty a chopit se vlády v celém Rusku. Jaká síla v tužbách toho mladého muže! Kdo v celém světě by se kdy odvážil doufat v tak mnoho? Nebude ani přeháněním, když učenci a odborníci řeknou, že Stalin byl v mládí „básníkem naděje“.
      Rozhodně žádná jiná báseň, nic z toho, co napsal Homér, Shakespeare nebo Puškin, nikdy nesehrála v životě lidí takovou úlohu jako tohle čtyřverší. V jednom z těch okamžiků, kdy jsem byl úplně na dně, kdy jsem byl zavalen pochybnostmi a zoufalstvím, mi tyhle verše daly odvahu, abych spáchal onen jediný zločin, který Trockij nikdy v životě nesmí odhalit.