Nakladatelství Aurora - vydané knihy

Roseová, Marcia: Dar léčit
Z anglického originálu A Time to Heal přeložila Věroslava Ončáková.
Vázané, 416 stran, 278 Kč, rok vydání: 2000, 1. vydání
ISBN 80-7299-016-0

O knize

Marcia Roseová provádí čtenáře třemi staletími, v jejichž průběhu sleduje na pozadí historických událostí osudy šesti generací Američanek. Příběh začíná v roce 1637 a seznamujeme se s indiánkou jménem Bílý pták, dcerou léčitelky kmene Pequotů, která musela po masakru svého kmene uprchnout k řece Connecticut. Tam zaučuje Bílý pták svoji dceru Annis do umění léčitelství. Annis tento dar potom předává své dceři Morgan, která se narodila z jejího svazku s bělochem. Morgan osud dovede ke splnění životního snu, když vystuduje a stane se úspěšnou lékařkou. Jako vzácný „dar léčit“ pak stejnou profesi budou vykonávat všechny ženy příštích generací pocházející z tohoto rodu. Bílý pták je však neopustí a zjevuje se jim ve snech vždy, když je chce upozornit na něco velmi důležitého. Kromě „daru léčit“ se však v rodině po mnoho generací objevuje i zákeřná nemoc, se kterou si ani vyspělá lékařská věda nedokáže poradit... V životě ženských hrdinek nechybějí ani obyčejné lidské city, jako je láska a nenávist, a jejich osudy zaujmou všechny čtenáře, kteří si oblíbili příběhy z lékařského prostředí.

O autorce

Marcia Roseová, vlastním jménem Marcia Kamienová, se narodila 6. února 1940 v Mechanicville ve státě New York. Psát začala počátkem šedesátých let a současně pracovala v agentuře pro zprostředkování autorských práv. Publikovala řadu románů, které byly přeloženy do mnoha světových jazyků, přispívá i do řady prestižních časopisů, jako je např. Cosmopolitan. Její tvorba sklízí úspěchy nejen u čtenářů na celém světě, ale rovněž uznání z řad odborné kritiky. Dokonalá znalost lékařského prostředí, kde se odehrávají její povídky i romány, vychází z jejích zkušeností: léta totiž spolu s Rose Novakovou vedla a vydávala oblíbený časopis ve velké metropolitní nemocnici v New Yorku a společně také napsaly několik povídek a románů. Čeští čtenáři se již mohli seznámit s její tvorbou v románu Sestřičky (1998).

Ukázka z knihy

PRVNÍ ČÁST
1
Srpen 1868, v kopcích nad East Haddamem, Connecticut
Byl to těžký porod. Dítě mělo široká ramena a velkou hlavičku a Annis byla stará - táhlo jí na třicet. Ale bolest vítala, protože jí dá syna. Věděla s jistotou, že je to chlapec. Celé měsíce v ní kopal a bušil, stále s větší silou. Pořád se jí zdálo o vysokých borovicích a volavkách a opeřených kopích. Vyznala se ve snech a dalších znameních. Pocházela z dlouhého rodu čarodějek a léčitelek a měla právo říkat si moigu. Bude to chlapec.
      Annis seděla v dřepu na přikrývce, kterou si rozprostřela pod velikým hikory s drsnou kůrou, který stínil dům, a v tichosti pobízela svého syna, aby využil své síly a přišel na tento svět. Horko pozdního odpoledne dosedalo na zemi jako hlasitě oddechující zvíře. Cikády pronikavě vrzaly. Jediný další zvuk byl její dech, prudce oddechovala a vrčela. Pot jí stékal po celém těle. Bylo bezvětří, dlouhá suchá tráva na kraji mýtiny se ani nepohnula. Dokonce ani na osice se listy nechvěly. Když se slunce pomalu nořilo pod zem v rudé a purpurové záři, dítě konečně vyklouzlo a začalo křičet. Bylo tmavé, tmavé a červené. Dá mu jméno Rudý západ slunce ve starém jazyce.
      Annis sebrala své miminko, utřela je, zamrkala a znovu se na ně podívala. Nebyl to chlapec, ne syn. Znamení byla klamná. Jak je to možné? Ale je to úplně jasné. Má dceru. Další děvčátko. Ale jaké děvčátko! Tak tmavé a divoké se silným hlasem a hustou kšticí rovných černých vlasů. Úplně jiné než Becky, ta je maličká jako víla z pohádek, které jí kdysi vyprávěl tatínek. Je růžovobílá, má měděné vlasy, které jí v prstýncích padají až k pasu. Každý říká, že je malá kráska. Ve skutečnosti to myslí tak, že v ní není ani trošku indiána. Je prostě hodně podobná svému otci, Angličanovi, který připlul po široké vodě přesvědčit se, co by mohl v Novém světě najít. A našel Annisinu matku - pro lidi z města Margaret, ale její pravé jméno bylo Bílý pták.
      Margaretini rodiče se od ní odvrátili, když si do tábora přivedla Angličana. Byli čistokrevní Pequoti. Možná přijali křesťanská jména - pro obchodování to bylo jednodušší - ale nikdy nepřijali křesťanského boha a nikdy by nepřijali křesťana za svého druha. Po masakru, kterému Yenguese říkali pequotská válka, uprchlo jen velmi málo jejich lidí a někteří došli až sem, na tohle místo. I když Pequotové nebyli zcela vyhlazeni, všichni věděli, že si musí uchovat svoje zvyklosti a držet spolu. Margaretina rodina byla vysoce postavená. Byli přímými potomky proslulé moigu, která dokázala zastavit křeče pouhým pohledem a ze vzduchu přičarovat krví potřísněné nože, přesně jako šaman. Nakonec proč ne? Jmenovala se Pták. Také její matka byla moigu a její otec dobře známý šaman, toho v jeho vlastním vigvamu zabili zrádní Moheganové, když se staral o svého umírajícího syna. Přímí potomci šamana a moigu nepřijali jejího Yengue s podivnými měděnými vlasy, mléčně zbarvenou kůží a drobnými oranžovými skvrnami po celém obličeji.
      Ale Bílý pták byla zamilovaná a nedbala na nic. Přezírala muže ze svého kmene, z nichž mnozí propadli rumu a povalovali se opilí. Zasloužím si něco lepšího, řekla své matce. Už byla známá léčitelka. Mohla mít muže, jakého chtěla, a ona chtěla svého Angličana, Arthura Armstronga. S ním měla dceru - to byla Annis - a syna Tristrama. Ale Arthur zemřel, když se jednou vydal proti proudu řeky do Vermontu. Přinejmenším se k nim nikdy nevrátil. White Bird přišla sem se dvěma dětmi a před svými rodiči sklonila hlavu. Přijali ji zpátky kvůli vnoučatům a proto, že jim tehdy jejich jediné další dítě, sestru Bílého ptáka, vzali duchové.
      Annis si pamatovala tatínka jen útržkovitě. Velmi živě si pamatovala na příšerný smutek své matky, na příval vzlyků a pláče k bohům, zdálo se, že to nikdy neustane. Tak všeobjímající lásku Annis poznala jen jednou - odehnala toho muže od sebe a ze své dělohy vypudila jeho dítě, chlapečka. To už byla vdaná za Todda Wellburna, který odešel bojovat do americké občanské války někam hodně daleko. Jak by mohla Toddovi ukázat chlapečka, když tak dlouho nebyl u ní? A tak využila svých znalostí o bylinkách, vypila odvar z mletého hadího kořene. Připravila si ho z ploštičníku, který rostl v polích a byl silnější než ten modrý z hlubokých lesů. Pečlivě ho uvařila, připravila si čaj a hned ho vypila. Asi za hodinu se dostavily křeče a docela brzy maličké stvoření vyklouzlo ven, drobné ručky a nožky svinuté do klubíčka tak nevinně a sladce. Vykopala díru, zabalila ho do pěkného kousku plátna od jedné ženy, které pomáhala při porodu, a pohřbila ho. Měla dojem, že zármutkem umře. Ale Becky potřebovala mámu, takže umírání nepadalo v úvahu. Ale stejně nikdy nezapomněla na to napůl hotového chlapečka. A když na to přijde, vlastně ani na jeho otce.
      Kdyby Todd neodešel do války, nikdy by se to nestalo. Ale šli všichni, tak se přidal. „Nechci přijít o takovou legraci,“ řekl Annis a odešel s Prvním sborem dobrovolníků z Connecticutu. Se slávou odpochodovali z Hartfordu 20. dubna roku 1862. Upsal se na tři měsíce, ale setkala se s ním až po pěti letech. Měl někoho, kdo jí místo něj napsal pár dopisů. Tak se dověděla, že po bitvě v Manassasu v srpnu roku 1862 se upsal na další tři roky - jako spousta dalších bláznů. Přibližně po roce dostala dopis, který napsala „skutečně jemná dáma“ z vězeňského tábora na Jihu. A to bylo všechno, nic víc o něm nevěděla. Mohl být mrtvý, ale ona si byla jistá, že nezemřel. Kdyby ano, určitě by ve snu viděla znamení. Byla si jistá, že se vrátí. A tak se také stalo, teď už je to skoro rok.